Kdysi (Ukázka, strana 99)

– morris gleitzman –

Vím, jak to myslí. Předtím, než si nacisté vzali na mušku knihy. A Židy. „Takže,“ ptá se Barney tiše, „proč musíš jít se mnou?“ Zhluboka se nadechnu. „Musím najít svoje rodiče,“ odpovím. „Naléhavě.

Kvůli vzácné nemoci, kterou trpím.“ Barney se nad tím zamyslí. Podívá se na mě s výrazem, z něhož docela jistě kouká soucit.

Jde to dobře. „Maminka s tatínkem mají moje prášky,“ dodám. „Na tu vzácnou nemoc. Jestli si je nevezmu, moje vzácná nemoc se zhorší a mohl bych umřít.“ I tohle si Barney nechává projít hlavou. „Co přesně je to za vzácnou nemoc?“ zajímá ho.

Zničehonic si uvědomím, co mu dělá starost. Že to chytí i ostatní děti. A on taky. „Neboj se,“ ujistím ho. „Není to nakažlivé.“ Barneymu se ve světle svíčky třpytí oči. Málem mu v nich hraje pobavení. To mě pobuřuje. Lidé by se neměli bavit vzácnou nemocí druhých. „Jestli do dvou hodin rodiče nenajdu a ty prášky si nevezmu,“ vymýšlím si dál, „vyrostou mi v žaludku bradavice a zezelenají mi čůránky.“ Zarazím se, dál už nic neříkám. Možná jsem to trošku přehnal.

Teď už se Barney doopravdy usmívá. „Zelda má pravdu,“ říká. „Jsi dobrý vypravěč.“ A kruci, vážně jsem to trochu přehnal.

– 100 –

Gleitzman_Kdysi_vnitrek.indd 100

2.8.2016, 13:50:22 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220304

– kdysi –

Barney se zčistajasna zatváří vážně. „Taky mi řekla,“ dodá, „že jsi skoro čtyři roky neviděl rodiče.“ Cítím, jak se mi ve světle svíčky rozlévá po tvářích ruměnec. Taková hloupá vypravěčská chyba. Bylo to stejně hloupé, jako když nám otec Ludwik tvrdil, že Adolf Hitler je skvělý muž.

Zoufale se snažím vymyslet něco, čím bych ten příběh vylepšil. Uvěřil by mi Barney, kdybych mu řekl, že stačí, když si ty prášky vezmu jednou za čtyři roky?

Myslím, že ne. To je ubohá výmluva. Už nedokážu ani vymyslet slušný příběh, abych si zachránil život.

Nebo mamince a tatínkovi.

Barney mi položí ruku na rameno a čekám, že mě odvede zpátky dolů do sklepa.

Ale to se nestane. Podá mi svíčku, zvedne brašnu a naviguje mě k velkým rezavým dveřím ve stěně tiskárny. „Jsem rád, že chceš jít se mnou, Felixi,“ říká. „Proč?“ podivím se.

Barney se zničehonic zatváří velmi vážně. „Musím se k něčemu přiznat,“ praví. „Přečetl jsem si jeden z tvých příběhů v zápisníku.“ Ohromeně na něho civím. Nepřipadá mi jako někdo, kdo by si bez dovolení četl soukromé zápisníky. „Omlouvám se,“ říká. „Ale chtěl jsem o tvých rodičích zjistit co nejvíc.“ – 101 –

Gleitzman_Kdysi_vnitrek.indd 101

2.8.2016, 13:50:22 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220304

– morris gleitzman –

Dřív než stačím říct něco v tom smyslu, že ty příběhy jsou stejně prostoduché a vymyšlené, Barney mě popadne za ramena a pohlédne mi do očí. „Jsi velmi dobrý vypravěč,“ zdůrazní.

Nevím, co mám říct.

Dřív, než stačím něco vymyslet, Barney pokračuje: „Ten důvod, proč jsem rád, že jdeš se mnou, Felixi, je ten, že potřebuju tvou pomoc.“ Ve dveřích tiskárny zůstaneme stát a Barney se rozhlíží po celé délce tmavé ulice.

V měsíčním světle postřehnu, že má vzadu v kožené bundě dírku. Zajímalo by mě, jestli je to dírka po kulce.

Nebyl Barney jednou postřelen?

Nebo jeho rodina?

Je tohle ten důvod, proč se stará o děti cizích lidí v tajném sklepě?

Možná že to není dírka po kulce. Třeba ji způsobil plamínek svíčky nebo krysa. Možná že Barney je učitel nebo tak něco. Možná že nacisté mu ve škole spálili všechny knihy, a tak přivedl pár dětí sem a ukryl je tady. „Tohle je ta nebezpečná část,“ šeptne Barney a nepřestává pošilhávat po ulici. „Kdyby nás odtud někdo viděl odcházet, jsme namydlení.“ Nebo možná že je mýdlař. „Tak pojď,“ pobídne mě Barney. „Vzduch je čistý.

Jdeme.“ – 102 –

Gleitzman_Kdysi_vnitrek.indd 102

2.8.2016, 13:50:22 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220304