vlezou ke mně do postele, začnu se převalovat a pokouším se je rozmačkat. Vsáknou se a je po nich. Když se definitivně probudím, mám pocit, že je půlka odpoledne pryč, ale je stěží jedenáct. Portýr mě líbá mokrým čumákem na tvář. Vrátím drožku, přijdu domů a vezmu ho na procházku. „Měj oči na šťopkách,“ nařídím Portýrovi, když vyjdeme na ulici. Posedla mě paranoia. Myslím na chlapa z Edgar Street, ačkoliv je mi jasný, že je s největší pravděpodobností ten poslední, s kým bych si měl lámat hlavu. Je třeba dělat si starosti s tím, kdo mi poslal to kárový eso, ať už je to kdokoliv. Mám nepříjemný tušení, že bude vědět, kdy jsem kartu dokončil, a hezky brzo mi dodá další. Piky. Srdce. Kříže. Zajímalo by mě, která karta příště skončí v mojí schránce. Nejvíc mě trápěj piky, řek bych. Pikový eso mě děsí – vždycky mě děsilo. Snažím se o tom nepřemejšlet. Připadá mi, že mě někdo sleduje. Pozdě odpoledne ujdeme pořádnej kus cesty a skončíme u Marva, kde se za domem poflakuje spousta chlápků. Sotva vejdu na dvůr, zahulákám. Marv mě nejdřív neslyší. „Jdu do toho, Marve,“ sdělím mu, když ke mně konečně dorazí. Potřese mi rukou, jako bych ho právě požádal, jestli by mi nešel za svědka na svatbě. Pro Marva je důležitý, abych hrál, protože posledních pár let jsme se účastnili oba a on chce, aby se z toho stala tradice. Marv na to věří a mně dochází, že bych nad tím neměl ohrnovat nos. Tak to prostě je. Podívám se na Marva a ostatní lidi u něj za domem. Ti odsud nikdy neodejdou. Nikdy se jim nebude chtít a je to v pořádku. Ještě chvíli se bavím s Marvem a snažím se vypadnout, ačkoliv mi několik chlápků z předměstí s cestovníma | 103 |
Zusak_Posel_2016_vnitrek.indd 103
5.9.2016, 12:01:51 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220151
ledničkama přes rameno nabízí pivo. Maj na sobě plážový kraťasy, tílka a tanga. Marv se mnou projde brankou až k Portýrovi, kterej tam čeká. Jsem už skoro v půlce ulice, když zahuláká. „Hej, Ede!“ Otočím se. Portýr ne. Zrovna Marva nemusí. „Díky, jo?“ „V pohodě,“ a jdu dál. Portýra vezmu domů, vydám se na plac VOLNEJCH a odpíchnu si. Když projíždím zpátky městem, znovu myslím na minulou noc. Útržky z ní postávaj u cesty a utíkaj vedle auta. Sotva jeden výjev zpomalí a odpadne, nahradí ho jinej. V jednu chvíli, když se podívám do zpětnýho zrcátka, jako bych nepoznával sám sebe. Nepřipadám si jako já. Dokonce jako bych si ani nepamatoval, kdo má Ed Kennedy bejt. Necejtím nic. Jediný štěstí je, že další den mám volno, úplně. Sedíme s Portýrem v parku na hlavní ulici. Je odpoledne a oběma jsem nám koupil zmrzlinu. Dvě příchutě do každýho kornoutku. Mango a jaffu pro sebe. Pro Portýra žvejkačkovou a cappuccino. Ve stínu se příjemně sedí. Se zaujetím sleduju, jak Portýr opatrně chlemtá sladkou chuť a poslintanej kornoutek mu měkne. Je to nádherná bytost. Trávu za námi pocuchaj něčí kroky. Srdce se mi sevře. Vidím stín. Portýr dál jí – nádherná bytost, ale hlídač na nic. „Ahoj, Ede.“ Ten hlas znám. Znám ho a tiše kapituluju. Je to Sophie a teď už zahlídnu i její vypracovaný nohy, když se zeptá, jestli se může posadit. „Jasně,“ odpovím. „Chceš zmrzlinu?“ | 104 |
Zusak_Posel_2016_vnitrek.indd 104
5.9.2016, 12:01:51 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220151
„Ne, díky.“ „Ty nemáš chuť podělit se o ni tady s Portýrem?“ Zasměje se. „Ne, díky... S Portýrem?“ Setkáme se očima. „To je dlouhá historie.“ Ztichnem, oba vyčkáváme, až si připomenu, že já jsem starší, a měl bych tudíž zahájit konverzaci. Ale nezahájím. Nechci holčinu unavovat nejapným tlacháním. Je krásná. Sophie spustí ruku, něžně Portýra hladí a zhruba půlhodinku jen tak sedíme. Nakonec ucejtim, že se mi dívá do obličeje. Prostoupí mě její hlas. „Stýská se mi po tobě, Ede,“ řekne. Podívám se na ni. „Mně po tobě taky,“ vypravím ze sebe. Děsivý na tom je, že je to pravda. Sophie je tak mladá a mně se po ní stejská. Nebo snad na ní visím, protože byla dobrý poselství? Myslím, že mi schází její čistota a pravdivost. Je zvědavá. Cejtím to. „Pořád běháš?“ obejdu to. Sophie zdvořile přikývne, přistoupí na moji hru. „Bosa?“ „Jasně.“ Na levým koleni má pořád ještě škrábanec, ale když se na něj oba zadíváme, není holčině v očích vůbec znát lítost. Je spokojená, a když už nic jinýho, nacházím útěchu v tom, že ji těší moje přítomnost. Když běžíš bosa, jsi moc krásná, pomyslím si, ale nepřinutím se to vyslovit. Portýr dojí zmrzlinu, Sophie ho laská dlaní a prsty a on si v tom přímo lebedí. Za zády nám zatroubí auto a oba víme, že troubí na Sophii. Vstane. „Musím jít.“ Žádný loučení. | 105 |
Zusak_Posel_2016_vnitrek.indd 105
5.9.2016, 12:01:51 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220151