98
E NC YKL OPE DICK Á ČÁ S T
společenstvích přispívá k vytváření prostředí rovnosti. Rovný přístup k projevům Ducha, který naplňuje biblickou předpověď, že „vaše dcery budou prorokovat“ (Jl 2,23), způsobuje, že v pentekostálním prostředí se relativně snadno uplatňují ženy jako misionářky, uzdravovatelky, prorokyně a podobně. Ženy ovšem nevstupují do rolí, v nichž by uplatňovaly duchovní autoritu nad muži. Stejně je vymezeno i jejich postavení v rámci patriarchálního modelu rodiny. Ten ženu zavazuje k poslušnosti a jejího manžela k lásce k ní a k péči o ni. Podobně křesťansky konzervativní jsou v pentekostálních společenstvích i další vztahové a ostatní etické normy. Poslušnost může žena při bohoslužbách klasických pentekostalistů vyjádřit i zahalením vlasů do šátku. Individuálnímu intenzivně prožívanému vztahu k Bohu a víře ve svobodné působení svatého Ducha odpovídá entusiastický charakter společné pentekostální bohoslužby. Typické jsou pro ni spontánní modlitby a emotivní písně, přičemž jak modlitby, tak písně mohou být v neznámých jazycích. Pro vytváření emočně bohaté atmosféry má ohromnou roli hudba. V ní se patrně nejvíce projevuje vliv afroamerických církví a jejich spirituality. Pentekostalisté ostatně hudebně obohatili světovou kulturu. Písně bývají doprovázeny tleskáním a dalšími gesty a tělesnými pohyby vyjadřujícími emoce ve vztahu k Bohu. Kázání obvykle obsahují řadu příběhů a přirovnání. Pentekostalisté dosud udržují evangelikální tradici veřejných svědectví účastníků bohoslužby o prožitcích jejich osobního duchovního života. Svědectví nejen posilují víru mluvčího i jeho posluchačů, ale potvrzují i aktuálnost Bible a relevanci příběhů, jež obsahuje. Součástí pentekostální bohoslužby bývají i modlitby za uzdravení, vysvobozování z démonické spoutanosti nebo jiné způsoby uplatnění charismat. Neocharismatická bohoslužba může navíc obsahovat i tělesné projevy chápané jako důsledek
působení boží moci: nekontrolované padání „pod mocí Ducha“, nezadržitelný smích „v Duchu“, transové a extatické stavy a podobně. Obřad večeře Páně (eucharistie) není odlišný od praxe jiných evangelikálů, ale křest vodou se provádí zásadně ponořením. Křest svatým Duchem je chápán také jako zmocnění ke křesťanské službě okolnímu světu. Pro klasický pentekostalismus je typické spojení misijní a sociální práce v městském chudinském prostředí. Nový impuls této práci udělil David Wilkerson, původně pastor Shromáždění božích v americkém Philipsburgu, který roku 1958 vnímal vedení svatým Duchem k působení mezi chlapeckými gangy v New Yorku. Jeho úspěch vedl roku 1960 k založení organizace Teen Challenge zaměřené na křesťanskou pomoc mladistvým závislým na drogách a alkoholu a na protidrogovou prevenci. Z prostředí Shromáždění božích vyrostla také další aktivita klasického pentekostalismu, která se časem otevřela křesťanům i jiných, především evangelikálních denominací: organizace pro křesťanskou skautskou výchovu Royal Rangers. Jako program pro mládež Shromáždění božího ve Springfieldu v americkém státě Missouri ji roku 1962 založil tamní pastor John Henry Barnes (1927–1989). Podporu velkým evangelizačním „tažením“ a pentekostální misii zajišťuje Mezinárodní společenství podnikatelů zvěstujících plné evangelium (FGBMFI), založené roku 1952 Demosem Shakarianem (u nás vystupuje jako sdružení Podnikatelé s dobrou zprávou). Stejně jako se působení Teen Challenge a Royal Rangers účastní jiní evangelikálové, klasičtí pentekostalisté spolupracují v evangelikálních paracírkevních organizacích. Zvláště významné jsou pro ně ty, které v duchu takzvaného křesťanského sionismu podporují Židy a Stát Izrael. Klasičtí pentekostalisté nemají jednotné církevní zřízení; snad i proto, že k církevním strukturám často přistupují s podezřením, že spíše omezují působení
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220140
AP O Š T OL SK Á CÍ RKE V
svatého Ducha, než by ho podporovaly. Je ale obvyklé, že jednotlivé pentekostální sbory jsou spíše kongregační (vystupují do značné míry samostatně a jsou finančně soběstačné) a jsou vedeny pastory a sborovými staršími (presbytery). Trvají na nezávislosti na státu, ačkoli se státními institucemi běžně spolupracují například na sociálních projektech. Finanční nezávislost sborů umožňuje důraz na podporu společenství ze strany každého člena ve formě pravidelného příspěvku nejméně ve výši desetiny příjmu („desátku“). Klasický pentekostalismus tvoří velmi důležitou a dosud živou a rostoucí větev evangelikalismu. Některé rysy evangelikalismu 19. století se v něm přímo koncentrovaly a zároveň svým způsobem završily. Na prvním místě je to přesvědčení přítomné u evangelikálů různých hnutí po celé 19. století, že tvoří obnovenou církev před druhým příchodem Krista a že tento příchod je velmi blízko. Na druhém místě to jsou nadpřirozené duchovní dary (charismata), které byly sporadicky zaznamenávány v celé historii církve a které na sebe díky evangelikalismu začaly strhávat větší pozornost v 19. století. Zvláště glosolálie, prorokování, vidění či uzdravování se mělo vyskytovat v katolickoapoštolských obcích, v hnutí mormonů, v hnutí svatosti či v hnutí božího uzdravení. Na třetím místě můžeme jmenovat tělesné projevy vypjatých emocí při bohoslužbách, které ve formě nezadržitelného ječení či smíchu, slz, projevů radosti, třesení, padání a podobně uváděly do rozpaků už probuzenecké kazatele Jonathana Edwardse (1703–1758) nebo Johna Wesleye (1703–1791) a které se vyskytovaly na takzvaných táborových shromážděních po celé 19. století. Přestože byl klasický pentekostalismus v těchto i v dalších rysech přímým plodem evangelikalismu 19. století, byl mezi evangelikály mimo Spojené státy zpočátku přijímán většinou s velkou nedůvěrou až nepřátelstvím. Během 20. století se vzájemné
99
vztahy pentekostalistů a takzvaných nových evangelikálů velmi vylepšily, zatímco konzervativní (fundamentalističtí) evangelikálové pentekostalistům nadále vyčítají přílišnou emocionalitu, subjektivismus a malou úctu k textu Písma. Někteří fundamentalisté jdou tak daleko, že to, co je pro pentekostalisty nejvzácnější, tedy charismata, označují za „satanův podvod“. Je to svým způsobem paradoxní, neboť pentekostalisté svůj přístup k Bibli s fundamentalisty v podstatě sdílejí, jen připojují k autoritě Bible ještě autoritu vnitřního „svědectví“ svatého Ducha. Podobně bychom nalezli mnoho shod v očekávání druhého Kristova příchodu nebo v řešení etických otázek. Klasičtí pentekostalisté většinově nezpochybňují spásu příslušníků jiných křesťanských tradic a denominací, ale pouze pochybují o jejich dostatečném vybavení k tomu, co chápou jako nejdůležitější úkol církve nyní „v posledním čase“ – k misii. Tento v zásadě pozitivní vztah se ovšem netýká římskokatolické církve, vůči níž se klasičtí pentekostalisté často vymezují, a to někdy velmi ostře. I z tohoto postoje ovšem existují významné výjimky: generální superintendent Shromáždění božích v letech 1959–85 Thomas Fletcher Zimmerman (1912–1991) navázal v sedmdesátých a osmdesátých letech vztahy nejen s představiteli nových evangelikálů Billym Grahamem (*1918) nebo Billem Brightem (1921–2003), ale i s některými římskými katolíky, včetně kardinála Josepha Ratzingera (*1927), pozdějšího papeže Benedikta XVI.
Letniční hnutí a Apoštolská církev v českých zemích Letniční hnutí se v českých zemích začalo poprvé projevovat v prvním desetiletí 20. století na Těšínsku v rámci evangelické augsburské církve. V roce 1906 byl založen spolek Křesťanské společenství, další formy letniční zbožnosti se projevovaly
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220140
100
E NC YKL OPE DICK Á ČÁ S T
misijní a sociální činností a samozřejmě specifickou zbožností v rámci luterské církve, k níž se z tohoto důvodu přidávali také další zájemci o tento typ křesťanství. Letniční hnutí však současně vyvolávalo konflikty s jinak orientovanými evangelíky a s vedením církve, jež přetrvaly i po jejím rozdělení na československou a polskou část v souvislosti s rozdělením Těšínska mezi obě země (1920). Letničně orientovaní křesťané, většinou věřící vyloučení z evangelické církve (dnešní Slezská církev evangelická a. v.), proto v roce 1910 vytvořili Svaz rozhodných křesťanů letničních, až do roku 1917 vedený Janem Kajfoszem (1881–?) z Třince. K těšínskému Svazu rozhodných křesťanů se později přidaly také některé další podobně orientované skupiny (např. v Úvalech u Prahy). Úvalský sbor vznikl kolem první světové války jako kazatelská stanice sboru Jednoty českobratrské (dnes Církev bratrská) v Praze na Žižkově, po příchodu kazatele Josefa Nováka se však orientoval pentekostálně a z církve byl v roce 1924 vyloučen spolu s některými členy dalších pražských sborů. Jejich organizačním zázemím se stal Záchranný spolek Tábor, jehož prostřednictvím si v roce 1924 vybudovali v Úvalech v Alšově ulici 441 vlastní modlitebnu. Nadšení pro letniční hnutí však postupně upadalo, také kvůli vnějším podmínkám. Po komunistickém převratu byla snaha sbor zcela zlikvidovat, proto se v roce 1951 zbývající členové opětovně připojili ke sboru nynější Církve bratrské v Praze na Žižkově jako jeho (kazatelská) stanice. Svaz rozhodných křesťanů v letech 1919–39 vydával časopis Rozhodný křesťan. V roce 1939 byl spolek úředně zrušen, neformálně však toto společenství trvalo nadále, a po druhé světové válce došlo k jeho obnově, trvající do roku 1951. Svaz byl likvidován v souvislosti s rušením prakticky všech spolků, neměl šanci přežít ani jako náboženská organizace. Věřícím bylo doporučeno, aby svoji zbožnost realizo-
vali v rámci státem uznaných církví, což v praxi znamenalo především Jednotu českobratrskou (dnešní Církev bratrská), jejíž kongregacionismus se zdál vytvářet prostor pro dostatečnou organizační i spirituální autonomii letničních sborů. Letniční hnutí přitom nadále působilo také v rámci Slezské církve evangelické a. v. nebo v Bratrské jednotě baptistů. Fungování letničních křesťanů v rámci uznaných církví nebylo ovšem bezproblémové, nejpozději od konce padesátých let docházelo ke konfliktům s jinak orientovanými skupinami a s vedením církví, jimž byla z této strany pravidelně vyčítána náboženská laxnost a pokrytectví. Kazatelé a vedení uznaných církví zase obviňovali letniční věřící ze sektářství, kritizovali jejich zbožnost (především glosolálii a různá proroctví a vize, jež se začaly šířit na Těšínsku působením Josefa Konderla, 1891–1966, a dalších) a používali proti nim mocenské zásahy (např. dočasné uzavření modlitebny Jednoty českobratrské v Dolním Žukově). Někteří letniční křesťané proto usilovali o vystěhování z Československa (většinou neúspěšně), v roce 1963 sbory Jednoty českobratrské v Dolním Žukově a Neborech oznámily vystoupení z této církve. Podporovali je také někteří věřící ze sborů v Hrádku a v Horní Suché, šlo tedy o místa, kde bylo letniční hnutí silné již v meziválečném období. Žádosti o státní uznání však nebylo vyhověno a naopak nastoupily represe: byly uzavřeny modlitebny v Dolním Žukově a Neborech, představitelé hnutí byli odsouzeni. Členové letničního hnutí se však nevzdávali a v roce 1968 pokus o legalizaci obnovili – s povolením státních úřadů byl zřízen přípravný výbor Rozhodných křesťanů letničních, který několik let fakticky organizoval církevní aktivity (ve znovu otevřených modlitebnách v Dolním Žukově a Neborech), osamostatnění podporovala také Církev bratrská. Státní úřady však činnost spolku/ilegální církve v roce 1973 ukončily a modlitebny byly opět uzavřeny.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220140