98
E NC YKL OPE DICK Á ČÁ S T
společenstvích přispívá k vytváření prostředí rovnosti. Rovný přístup k projevům Ducha, který naplňuje biblickou předpověď, že „vaše dcery budou prorokovat“ (Jl 2,23), způsobuje, že v pentekostálním prostředí se relativně snadno uplatňují ženy jako misionářky, uzdravovatelky, prorokyně a podobně. Ženy ovšem nevstupují do rolí, v nichž by uplatňovaly duchovní autoritu nad muži. Stejně je vymezeno i jejich postavení v rámci patriarchálního modelu rodiny. Ten ženu zavazuje k poslušnosti a jejího manžela k lásce k ní a k péči o ni. Podobně křesťansky konzervativní jsou v pentekostálních společenstvích i další vztahové a ostatní etické normy. Poslušnost může žena při bohoslužbách klasických pentekostalistů vyjádřit i zahalením vlasů do šátku. Individuálnímu intenzivně prožívanému vztahu k Bohu a víře ve svobodné působení svatého Ducha odpovídá entusiastický charakter společné pentekostální bohoslužby. Typické jsou pro ni spontánní modlitby a emotivní písně, přičemž jak modlitby, tak písně mohou být v neznámých jazycích. Pro vytváření emočně bohaté atmosféry má ohromnou roli hudba. V ní se patrně nejvíce projevuje vliv afroamerických církví a jejich spirituality. Pentekostalisté ostatně hudebně obohatili světovou kulturu. Písně bývají doprovázeny tleskáním a dalšími gesty a tělesnými pohyby vyjadřujícími emoce ve vztahu k Bohu. Kázání obvykle obsahují řadu příběhů a přirovnání. Pentekostalisté dosud udržují evangelikální tradici veřejných svědectví účastníků bohoslužby o prožitcích jejich osobního duchovního života. Svědectví nejen posilují víru mluvčího i jeho posluchačů, ale potvrzují i aktuálnost Bible a relevanci příběhů, jež obsahuje. Součástí pentekostální bohoslužby bývají i modlitby za uzdravení, vysvobozování z démonické spoutanosti nebo jiné způsoby uplatnění charismat. Neocharismatická bohoslužba může navíc obsahovat i tělesné projevy chápané jako důsledek
působení boží moci: nekontrolované padání „pod mocí Ducha“, nezadržitelný smích „v Duchu“, transové a extatické stavy a podobně. Obřad večeře Páně (eucharistie) není odlišný od praxe jiných evangelikálů, ale křest vodou se provádí zásadně ponořením. Křest svatým Duchem je chápán také jako zmocnění ke křesťanské službě okolnímu světu. Pro klasický pentekostalismus je typické spojení misijní a sociální práce v městském chudinském prostředí. Nový impuls této práci udělil David Wilkerson, původně pastor Shromáždění božích v americkém Philipsburgu, který roku 1958 vnímal vedení svatým Duchem k působení mezi chlapeckými gangy v New Yorku. Jeho úspěch vedl roku 1960 k založení organizace Teen Challenge zaměřené na křesťanskou pomoc mladistvým závislým na drogách a alkoholu a na protidrogovou prevenci. Z prostředí Shromáždění božích vyrostla také další aktivita klasického pentekostalismu, která se časem otevřela křesťanům i jiných, především evangelikálních denominací: organizace pro křesťanskou skautskou výchovu Royal Rangers. Jako program pro mládež Shromáždění božího ve Springfieldu v americkém státě Missouri ji roku 1962 založil tamní pastor John Henry Barnes (1927–1989). Podporu velkým evangelizačním „tažením“ a pentekostální misii zajišťuje Mezinárodní společenství podnikatelů zvěstujících plné evangelium (FGBMFI), založené roku 1952 Demosem Shakarianem (u nás vystupuje jako sdružení Podnikatelé s dobrou zprávou). Stejně jako se působení Teen Challenge a Royal Rangers účastní jiní evangelikálové, klasičtí pentekostalisté spolupracují v evangelikálních paracírkevních organizacích. Zvláště významné jsou pro ně ty, které v duchu takzvaného křesťanského sionismu podporují Židy a Stát Izrael. Klasičtí pentekostalisté nemají jednotné církevní zřízení; snad i proto, že k církevním strukturám často přistupují s podezřením, že spíše omezují působení
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220140