la na chvíli hladké jako filmová hvězda, a tak šel pohladit Apolenu po tváři, dokud mu zase nezhrubnou. Našel ji ležet v kuchyni na kanapíčku, ale nespala. Hladila si břicho, jež nad ní čnělo, připomínající ulitu obřího hlemýždě.
5. února 1910 Přátelé dekadenti mu našli lépe placenou práci, takže konečně mohl s mrtvými dětmi seknout. Teď dělal po škole učitele tance hluchoněmých. Jako kdyby nestačilo, že celý hmotný vesmír je pouhý přelud a mámení, Augustin poznal paradox, že nejvíce klamou právě ti, kdo nejvíc věří ve skutečnost. Ačkoliv si zaplatili celý orchestr, hudebníci dobře věděli, že tancechtiví hluchoněmí vnímají pouze rytmus bicích, který se jim podlahou přenáší chvěním do chodidel, takže doopravdy hrál jedině bubeník, zatímco ostatní muzikanti to jenom předstírali. Augustin tudíž slyšel zvuky, které při tanci obvykle překrývá hudba: šoupání nohou po parketách, připomínající tisíckrát zesílené syčení písku v přesýpacích hodinách, funění i jiné fyziologické zvuky tanečníků, praskání kloubů při znakové řeči. Naštěstí se ukázalo, že je znamenitým tanečníkem, a vydělal si na parketu tolik peněz, že mohl začít žít na své poměry rozmařile. Když už měl brambor se zelím plné zuby, chodíval si přilepšit do řeznictví U Zlatého prasátka
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219988