98 potu. „Já ho nemám!“ pravil zdrceně. „To nevadí. Já zabalil i mobil i tablet. Jeden ti půjčím.“ Popadl jsem svou tašku, otevřel zip a ponořil ruku mezi spousty prádla, které jsem tam tedy jisto jistě nedával. Rukou jsem šmátral do všech prostor tašky, ale nenašel jsem nic z toho, co jsem hledal. Zvedl jsem pohled od své tašky a směřoval ho k našim skvělým matkám. Z úst se mi linul zoufalý výkřik: „Néééééééééééééé !“ Mamky se na nás jen s úsměvem podívaly a řekly jednohlasně: „Ale ano. Mobily a tablet vás čekají doma. To si bez nich ale krásně užijeme.“ „To je podraz,“ řekl jsem a chtěl jsem se urazit, ale nakonec jsem přišel na to, že by mi to stejně bylo houby platné, tak jsem jim odpustil. Po příjezdu nás uklidnilo, že jsme dostali krásný dvoupokojový apartmán a mamky souhlasily, že jeden z pokojů zabereme my dva s Mandejem a druhý ony dvě. Po vybalení věcí, což pro nás znamenalo, že jsme s kámošem hodili každý svou nevybalenou tašku do skříně, jsme si ještě rozdělili postele a dostali svolení prozkoumat hotel. Recepce v přízemí se nám líbila hodně. Hlavně tedy ta část, kde měli vystaveno spoustu lízátek, ovoce a bonbónů. Stáli jsme tam a koukali jako mlsní psi a možná nám tekla i slina.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219866
99 Recepční to po chvíli nevydržel a zeptal se: „Tak co, kluci, jak se vám v hotelu líbí?“ „Moc,“odpověděli jsme bez toho, abychom odtrhli své toužící pohledy od lízátek. „A víte, že to, co je tady na pultě, si můžou u nás ubytovaní zákazníci zdarma brát?“ zeptal se s úsměvem. „Fakt, jo?“ vyhrkli jsme ze sebe a dříve než naše slova dozněla, měli jsme v ruce každý to největší lízátko, co tam bylo. „A do druhé ruky můžeme?“ zeptal se ještě hrdinně Mandej. „Já myslím, že jo,“ pravil recepční a my najednou odcházeli každý se dvěma obrovskými lízátky. Najednou se ale kámoš otočil a běžel zpátky. Dorazil k recepčnímu a zeptal se: „Pro sestřičku?“ a upřel na něj takový kukuč, jako umí jen kocour v botách ve snímku Shrek. „Dobrá. Ještě pro sestřičku, ale už běž.“ Mandej popadl další lízátko a běžel ke mně. „Ty přece nemáš sestřičku,“ dovolil jsem si mu připomenout tuto skutečnost. „No a? Ty to víš, ale on to neví.“ Najednou se znovu otočil a udělal krok zpět k recepci. Recepčnímu to ale neuniklo a dříve, než se stihl kamarád přiblížit, zavolal na něj: „ Neopovažuj se! Nemáš už žádné sourozence. Vezmeš ještě jedno lízátko a ukousnu ti ruku!“ Mandej se zastavil a trochu zesinal. „Myslíš, že mi fakt může ukousnout ruku?“ Věděl jsem, že ne, ale myslím, že za to, že kámoš lhal, si možná malý trestík zaslouží. Proto jsem odpověděl:
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219866
100 „No já myslím, že může. Je fakt drsnej.“ „Když myslíš, tak já už tedy pro bráchu další lízátko nechci.“ „Ty ale nemáš ani bráchu!“ řekl jsem již trochu zvýšeným hlasem. „No, jo. Tak to jsou všechna ta lízátka vlastně jenom moje. Život je skvělý…“ řekl Mandej a láskyplně se k lízátkům přitulil…
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219866