Rytíř David Tamfeld z Hranic
Bylo slyšet nadávky a lamentování. Již osm mužů leželo v krvi a k domu se ještě ani nepřiblížili. Jak kozácký hejtman řádil, bylo slyšet až v uhlířově domku. Najednou nastalo ticho. Bylo jasné, že něco bude následovat. A pak to přišlo, kozáci se rozeběhli proti domu a se zastrašujícím řevem se snažili přeběhnout volný prostor před domem a dostat se až k oknům. David zavelel: „Palte!“ a sám zahájil střelbu. Nebyl čas cokoliv vymýšlet, museli jich zastřelit co nejvíc v běhu. První už prošli až k domu. Bylo na čase zavřít okenice, aby nemohli střílet na lidi v domě, otevřenými okny z bezprostřední blízkosti. „Kolik jsme jich tak mohli zastřelit?“ zeptal se Kříkovský. „Tipuju tak čtyři,“ přemýšlel nahlas David, „vše se seběhlo tak rychle, že to nešlo spočítat. „Padlo jich pět,“ ozval se uhlíř, který se spustil do místnosti. „Musíme udělat výpad,“ rozhodl David, „teď vůbec nevidíme, co na nás chystají.“ „Souhlasím,“ přitakal mu Jindřich: „Ale já vylezu tady s uhlířem na střechu, skočíme na ně se shora a ty půjdeš dveřmi.“ „To by šlo,“ souhlasil David, „aspoň nějaké překvapení jim připravíme. David čekal, až se ze střechy ozvou výstřely. Hned jak zazněly první rány, vyběhl dveřmi a také jednou vystřelil do neznáma, protože nikoho neviděl, jen intuitivně předpokládal, kde je kdo. Druhou ránu už vpálil do chlapa, kterého měl nejblíže a i v naprosté tmě se neminul. Překvapení bylo účinné, protože před domem zůstali bojeschopní čtyři kozáci a ti museli ihned odrážet údery Davidovy šavle a Kříkovského kordu. Přitom uhlíř zcela nečekaně sejmul jednoho kozáka lopatou. Tak se stalo, že Kříkovský šermoval se dvěma vojáky a David s jedním, ale za to s hejtmanem. Byl to asi čtyřicetiletý muž brunátného obličeje s černými dlouhými kníry, přepadávajícími přes koutky úst, s těžkými vypasenými laloky pod bradou. Hlavu měl štětinatou jako kanec. Silný býčí krk byl předpokladem obrovské brutální síly. Kříkovský si spolu s uhlířem snadno se dvěma darebáky poradili. Kozácký hejtman zůstal na palouku před domem sám. Věděl, že už nemá žádnou šanci, ale chtěl s sebou vzít do pekla i svého soka. Naznačil šavlí, že chce mluvit. David ustoupil a čekal, co z něho vypadne. 194
Hranická rebelie 1626
„Jsem kozácký hejtman Saveljev a bude mi velkou ctí zabít vás, pane,“ a vzdal soupeři úctu. „Já pro tebe nejsem nikdo a nebude pro mě žádnou ctí zabít takový prase, jako seš ty,“ zazněla neobvyklá slova z Davidových úst. „Nejen, že se nenechám zabít, ale ještě z tebe udělám potravu pro vlky,“ rozzuřil se ataman. „Není třeba, tvoji muži jim poskytnou stravy dost. Vlci by se mohli přežrat,“ dráždil dál David atamana. „Tak tedy, do střehu!“ Boj na život a na smrt začal. Byl to zvláštní boj. David stál nehybně na svém místě. Jen se otáčel k soupeři, který jej obcházel a občas udeřil. Jeho možnosti odhadnul David správně: „Žádná zvláštní šermířská škola, jen hrubá síla a volský úder. Rváč z povolání by se takovou prací dlouho neuživil, ale k pálení chalup a přepadávání pocestných to stačí.“ Náhle David vyrazil přímým úderem na hejtmanova prsa, ten jeho útok odrazil úderem z vrchu a hned chtěl přejít do protiútoku. Jenže David neuskočil na délku šavle, jak by to vyžadovala obrana a co také ten chlap předpokládal, ale ťal spodním úderem, nadzvedl mu šavli. Naznačil úder z leva a nečekaně uskočil. Jeho sok máchnul do prázdna po levé straně, kde čekal úder. Do máchnutí dal tak velkou sílu, že když nenarazil na odpor, přepadl na levou stranu. To se mu stalo osudným, David ťal do jeho odhalené býčí šíje. Šavle není kord, hlava uletěla v mžiku. Trup bez hlavy padl na bílý sníh a začal jej barvit jasně červenou krví. „Mámo, dones kroupy,“ zvolal uhlíř, „teče z něj jako z prasete.“ V dalších dnech již žádné dobrodružství nezažili a šťastně předali paní hraběnku z Thurnu příbuzným. Loučení bylo dojemné. Prožili spolu za několik dní tolik, že by to jinému stačilo na půl života. Hraběnka oba rytíře přesvědčovala, aby zůstali s ní na jejím dvoře jako osobní ochránci. David však byl voják a měl své rozkazy. Museli se vrátit k jízdnímu sboru Františka Bernarda z Thurnu. Mladý hrabě Thurn byl touto dobou již v Kladsku a řídil obranu poslední pevnosti krále Fridricha Falckého v českém království. 195 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219762
Hranická rebelie 1626
Rytíř David Tamfeld z Hranic
8. část
Zlo plodí zase jenom zlo Je možné zlomit duši? e velkém klenutém sále, jehož strop byl uprostřed podepřen kamenným sloupem, městské radnice v Hranicích, zasedala rada. Správu města a výkon soudnictví vykonávala v Hranicích rada města v čele se dvěma purkmistry, starším a mladším, a deseti konšely jako spoluradními. Konšelé byli oblečeni do dlouhých černých plášťů a seděli v dřevěných křeslech v půlkruhu podél zdi. Zhruba uprostřed seděli na vyvýšených místech purkmistři. Po pravé ruce staršího purkmistra seděl písař a po levé ruce mladšího purkmistra, rychtář. Po bouřlivých událostech byly tváře radních vážné, protože i situace ve městě byla velice napjatá. Město bylo v loňském roce sice násilně obsazeno, nekladlo však náležitý odpor, ba naopak. Mnozí měšťané uvítali změny, které s sebou vojska vévody Krnovského přinesla. Vsadili však na špatnou kartu, protože Krnovský byl poražen a do města se vracel císař. Starší purkmistr Valentin Stašek zahájil jednání rady velice formálně a začal číst z listu, který měl srolovaný v pravé ruce.
V
„Podle rozkazu císařského gubernátora, knížete Františka kardinála z Ditrichštejna, se ujmou císařští komisaři panství Hranice a Drahotuše s oběma městy a panství helfštýnského s městem Lipníkem. Všechen majetek majitelů těchto panství propadne konfiskaci ve prospěch císaře…“ Purkmistr přestal číst list, podíval se na své kolegy a vážným hlasem k nim promlouval bez čtení: „To, co jsem vám teď přečetl, jsme věděli, ale v tomto listu jsou i jiné věci, zejména to, 196
že za panského úředníka v Hranicích kardinál opět jmenoval rytíře Jetřicha Šmerhovského z Lidkovic, ten si sedí na zámku. Máme ale nového vrchního správce všech tří panství dohromady. Dal to nějakému svému kamarádovi,“ purkmistr se podíval do listu, protože si nové jméno ještě nezapamatoval a přečetl, „Janu Portovi z Arlspergu.“ „Už to začíná,“ reagoval radní, mistr cechu nožířského, Lukáš Eker, „lidi, kteří jsou bůhví odkud a současně nám to potvrzuje, že Dietrichštejn si tato panství prostě vezme.“ „A nemáš to jedno?“ skočil mu do řeči radní, mistr řeznický Martin Cigánek, „tobě stejně patřit nebudou.“ „Nemáš to jedno?“ zapojil se radní, měšťan Jiří Kotlář, „když byla vrchnost tady mezi námi, tak jsme se mohli na lecčems domluvit. Kdežto když je majitel pryč a správce tu dělá také cizinec? Vždyť my vlastně ani nevíme, kde ten člověk je! V Hranicích ještě nebyl! A když budeme něco potřebovat, kam vlastně pojedeme?“ „Rychle jste zapomněli na Karla z Pergu nebo na Žampacha,“ podotkl soukenický mistr a radní, Václav Vysocký. „Ehmmm!“ mávnul rukou mladší purkmistr Jan Kunčický, „nic jste nepochopili! Všechno jsme prohráli! Jestli je kardinál kníže nebo jestli bude správce sedět tady nebo tam? Copak to není jedno? Skončili jsme!“ Když domluvil, sklopil hlavu a smutně pokyvoval, „vše je ztraceno.“ „Co tím myslíte, skončili jsme?“ ptali se skoro současně Vysocký s Kotlářem. Starší purkmistr odpověděl místo oroseného Kunčického: „Bude nás to stát spoustu peněz, to zcela určitě. Páni vždycky věděli, jak je z nás vydolovat. Také může jít někdo do vězení. Vůbec nevíme, co s námi bude…..“ Jeho smutná slova vyrušil dráb, který vstoupil bez vyzvání a chtěl něco říct, když v tom jej odstrčil Tobiáš Dukát a rázně vstoupil do místnosti. Nebylo třeba, aby se představoval, protože jej všichni znali. „Tak tady jste. Vrkáte si tady jako holoubkové a sedíte si tu pěkně na bidýlku, jeden vedle druhého. To jsem rád, že vás mám tak pěkně pohromadě,“ stál rozkročený uprostřed místnosti, ruce v bok a díval se na konšely, jak na ně zapůsobila jeho slova. „Jsem Tobiáš Dukát, jistě mě už znáte. Přijel jsem v zastoupení gubernátora Moravy, jako panský úředník obou zdejších panství a vy mi sem dejte něco, na co si sednu!“ 197 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219762
Rytíř David Tamfeld z Hranic
„Právě jste vyrušil jednání rady města, nikdo nás nemůže rušit, to je naše svaté právo,“ ohradil se proti jednání úředníka starší purkmistr. „Nejen že vás budu rušit, ale taky vás rozpustím!“ Dukát vítězoslavně vytáhl listiny s pečetí samotného kardinála, „tady jsou patenty! …A kde mám tu židli?“ Dráb již spěšně přinášel dřevěné křesílko a postavil jej ke stěně. „Prosím, pane,“ ukázal Dukátovi na křesílko. „Nevidíš, kde stojím, ty ničemo?“ Dukát ukázal prstem na podlahu těsně před sebou. Počkal si, až tam dráb křesílko přemístí, posadil se, přehodil si vznešeně nohu přes nohu, pohodlně se opřel a podal mu dokumenty. Hlavou ukázal, že je má dát purkmistrovi. Pak si opřel ruce o opěradla a čekal, až si purkmistr přečte, co je v listinách napsáno. Purkmistr četl a mlčel. „Protože panu purkmistrovi došla řeč,“ vzal si opět slovo Dukát, „tak vám to řeknu sám. Rada města se rozpouští a dosazeni budou jako starší purkmistr Mikuláš Pichoň, jako mladší purkmistr Lukáš Dobrušský a rychtářem bude Mikuláš Kavka. Ostatní členy rady si vyberete sami a předložíte mi je ke schválení.“ To je ale proti našim zvykům, purkmistry si vybíráme my a vrchnosti je dáme ke schválení,“ nesměle namítl Jan Kunčický. „Vašim zvykům je konec! Zvykněte si na to!“ Dukát byl arogantní a mluvil ke konšelům hezky z patra. „Neměli jste se postavit proti našemu císaři. Já, jako panský úředník obou spojených panství, mám za úkol vyšetřit, kdo z usedlých měšťanů a rytířů byl ve styku s nepřítelem, kolik peněz půjčila rada města uprchlému vůdci stavovského odboje na Moravě Ladislavu Velenovi ze Žerotína a kdo k tomu dal podnět.“ Konšelé začali tušit, že na slova staršího purkmistra Valentina Staška došlo dříve než čekali. Někdo bude potrestán. Jenže to nebylo všemu konec. Další Dukátova věta opět potvrdila, že Stašek předvídal správně. „Z každého měšťanského domu budete platit,“ Dukát vstal, začal chodit po místnosti od jednoho konšela ke druhému a díval se jim do očí, ve kterých viděl strach při slovech - budete platit. „Císaři na vydržování armády sto zlatých ročně. Mistři soukeníci, ševci, kožešníci, kováři, kotláři, zlatníci, budou platit ročně 8 grošů a řezníci, pekaři, krejčí 4 groše. U všech far je s okamžitou platností obnoveno placení desátkových platů…“ 198
Hranická rebelie 1626
Na chvíli se odmlčel, aby zvýšil dramatičnost chvíle a pak je dorazil větou: „Každý, kdo chce ve městě vykonávat svoji živnost, řemeslo nebo obchod, musí přejít na katolickou víru! Chodit do kostela na mše, ke zpovědi a přijímní!“ „To, co nám tady říkáte, je hrozné, a přitom jsme se ničím neprovinili,“ snažil se uklidnit situaci purkmistr Stašek. „Nejenže je to hrozné, ale také odporné. Takto se protivit svému císaři,“ utřel jej Dukát, „to ještě není všechno. Měšťan Lukáš Kremz a rytíř Alexandr Holub jsou již zatčeni a budou uvězněni. Jejich vina je již prokázána. O tom není žádných pochybností. Ostatní půjdou za nimi, až vše vyšetřím, to si můžete být jisti.“ „Nemohli jsme nic dělat,“ obhajoval městskou radu purkmistr, „ano, otevřeli jsme brány nepříteli. Ten však přitáhl k městu ve veliké síle. Byli tam Němci, Turci, Uhři. Jejich velitel nám vyhrožoval, že je na nás všechny pustí, když se budeme bránit. Ale my jsme se neměli čím bránit. Vždyť jste nás předtím všechny odzbrojili a zbraně odvezli do Olomouce!“ Dukát nechtěl připustit, aby měl purkmistr poslední slovo, proto se na něj utrhl: „Abyste je nemohli použít proti své vrchnosti!“ Když s uspokojením viděl, že konšel zmlkl, chtěl ještě zvýšit váhu svého nového úřadu prohlášením: „Vše vyšetřím. Budu přísný a spravedlivý. S tím musíte počítat,“ již chtěl odejít, když se zarazil a ještě vydal poslední rozkaz „když jsem u toho počítání, tak první budete počítat vy. Spočítejte si to tady všechno, protože budete předávat úřad,“ pak teprve vítězoslavně vyšel před radnici, nasedl do svého kočáru a nechal se odvézt na zámek. Ve městě bylo pozdvižení. Nová městská rada byla vždy volena a potvrzována vrchností počátkem února na dobu jednoho roku. Nyní, když kardinál Dietrichštejn tuto právoplatnou radu odvolal již po několika měsících fungování, byla uspořádána nová volba městské samosprávy. I přesto, že noví radní byli nadiktováni, trval Dietrichštejn na tom, že je potřeba zachovat zdání volby a Dukát měl za úkol tuto taškařici uspořádat. Volby se zúčastnil správce panství, panští úředníci, purkrechtní, obroční a poklasný a nově také městský farář, který musel předložit dobrozdání o zvolených měšťanech, aby se do rady nedostali 199 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219762