98
zachována polská ústava ve formě, v jaké fungovala před povstáním. Takový návrh ale nemohl vzbudit sebemenší zájem ani z Mikulášovy strany a Dibič jej sám okamžitě pouze na základě svých pravomocí odmítl. Ruský car zcela jednoznačně požadoval plné a bezpodmínečné složení zbraní, jakékoli podmínky byly naprosto nepřípustné, navíc Skrzynecki nebyl v takovém postavení, aby mohl podobnou nabídku učinit. Nicméně ohlasy o takovém pokusu se dostaly k některým zahraničním diplomatům, jmenovitě Mortierovi, a mohly velmi silně poškodit ruské pozice v jiných otázkách.237 Podobně i Velká Británie se pod dojmem zpráv o předpokládaných změnách ve vnitřním uspořádání Polského království snažila projevovat zájem o taková opatření. Palmerston například v březnu 1831 instruoval Heytesburyho, aby upozorňoval ruské představitele, že je Rusko vázáno smlouvami z Vídně a že ani vypuknutí povstání nedávalo Rusku právo od dohodnutého uspořádání ustoupit. Palmerston vyznával poměrně striktní chápání smluv z Vídně 3. května 1815, podle kterého byla Polsku dána ústava. Alexandr přijal tuto ústavu pro sebe i své následníky. Na základě této ústavy pak mělo mít Polsko svůj parlament a autonomii. Pokud konkretizoval takto pojem „konstituce“, stává se tím závazný. Podle Palmerstona byl pojem autonomie závazný a jasně v dohodách definovaný.238 Heytesbury od něj nicméně dostal instrukci postupovat v jednáních s carem s nejvyšší opatrností tak, aby Rusko nepodráždil. Šlo tedy spíše o projevy směřované britské veřejnosti než o reálně prosazovanou politiku. Problémem této pozice, na který upozorňoval Heytesbury, byla nejednoznačnost Vídeňských smluv. Ty sice mluvily o „konstituci“, nicméně nijak ji nedefinovaly. Celá ujednání byla podle něj velmi vágní a obecná, nebylo možné z nich vyvozovat závěry o konkrétní formě uspořádání. Alexandr sice zvolil konkrétní zřízení, nicméně nelze ani v nejmenším toto zřízení považovat za zakotvené smlouvami. Heytesbury byl velmi dobře obeznámen nejen s možnou ruskou reakcí, ale také s pravým stavem ruské armády, což mu umožnilo uvádět informace o všemocném ruském státě a nebezpečí z jeho strany na pravou míru. I přesto, že veřejné mínění v Británii nemělo na polskou otázku tak jednoznačný a hlavně silný názor, jako tomu bylo v případě Francie, pravděpodobně by jej již vláda nemohla ignorovat, ať by pocházela z kterékoli politické strany. V průběhu třicátých let se aktivizovaly pol237 Betley, Belgium and Poland in International Relations 1830−1831, s. 130−131. 238 Palmerston−Heytesbury, 22. března 1831, TNA, Foreign Office 65/190.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219545
99
ské spolky ve Velké Británii, navíc protiruská klika měla své velmi silné zástupce. Car naopak projevoval snahu informovat Velkou Británii o budoucnosti Polska. Zaslal Lievenovi depeši, ve které popisoval plán na zrušení polské ústavy při současném zachování Polska jako takového. Tím byly podle něj naplněny Vídeňské dohody a zároveň odstraněna anomálie v organizaci ruského státu. Lieven ale, po zhodnocení nálad v britském kabinetu, odložil předání depeše na neurčito.239 V březnu roku 1831 způsobil obrovský skandál francouzský velvyslanec v Turecku generál Guilleminot. Ten pravděpodobně bez jakýchkoli instrukcí požádal tureckou vládu, aby se připravila na vojenské střetnutí, ve kterém budou proti sobě stát Francie podporovaná Velkou Británií proti Rusku, Prusku a Rakousku. Informace se postupně dostala do rukou nejen tureckého sultána, který ovšem neprojevil příliš bojovného ducha, ale i zástupců východních mocností. Nebylo proto ani divu, že byl velvyslanec po nejen ruských stížnostech francouzskou vládou v červnu roku 1831 odvolán. Bylo zřejmé, že Guilleminot nemohl v žádném případě dostat od francouzské vlády instrukce k podobnému jednání a Sébastiani také jejich vydání vždy vehementně popíral.240 V březnu 1831 se odehrála změna ve francouzské vládě, kde Jacquese Laffitta vystřídal Casimir Perier. Petrohrad vnímal tuto zprávu jako jednoznačně pozitivní. Mikuláš tuto novinu i s patřičnými projevy uspokojení neváhal sdělit veliteli ruských vojsk v Polsku, generálu Dibičovi. V souladu s královou pozicí se nová vláda v Paříži odmítala vměšovat do polské problematiky, a ohrožovat již tak velmi problematické postavení na mezinárodní scéně. Její přístup byl ještě striktnější, než u Laffittovy vlády, neboť odmítala jakékoli náznaky spolupráce s povstalci. Pro ruské představitele bylo poměrně slibným konzervativní zaměření Casimira Periera, což také přispívalo k jistému, byť dočasnému, uklidnění napětí. To však netrvalo nijak dlouho. Bývalý napoleonský generál Sébastiani se sice s polskými emisary zvláště v březnu scházel poměrně často, ale setkání vždy byla velmi chladná a jejich prosby o pomoc zůstávaly nevyslyšeny. Doporučoval jim, aby složili zbraně a žádali cara o shovívavost. Sébastiani navíc podával o všech schůzkách zprávy Pozzo di Borgovi. I přes podrobné informace, které jako důkaz přátelských úmyslů dostával, Pozzo di Borgo 239 Webster, The Foreign Policy of Palmerston, 1830−1841: Britain, the Liberal Movement, and the Eastern Question, s. 189. 240 Pozzo di Borgo − Nesselrode, 15. (27.) květen 1831, Vněšňaja politika Rossii XIX i načala XX věka: Dokuměnty Ministěrstva inostrannych děl Rossijskoj Feděracii, s. 342; Blanc, The History of Ten Years, 1830−1840, s. 486.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219545
100
zdůrazňoval hlavně fakt, že se schůzky vůbec odehrávaly a že francouzský ministr zahraničí k nim projevoval nemálo ochoty.241 V dubnu roku 1831 se zdálo, že nastala jistá změna v přístupu evropských mocností k polskému povstání v důsledku zpráv o polských úspěších na bojištích a Dembinského úspěších při šíření povstání do Litvy. Zatímco polská vítězství neměly vojenské kruhy tendenci nijak přeceňovat a považovaly je za pouhý důsledek rozptýlenosti ruských vojsk, povstání v Litvě situaci přeci jen v jejich očích zkomplikovalo. Ani v této době ale nedošlo ke zvratu a politika západních mocností se i nadále řídila snahou nepoštvat si proti sobě ruského cara. Francouzský ministr zahraničí Sébastiani zpochybnil možnost, že by mohl zprostředkovat jednání mezi Poláky a Rusy, hlavně s ohledem na jistotu nesouhlasu ze strany Mikuláše I. Sébastiani i nadále radil Polákům, aby zrušili Mikulášovu detronizaci a jednali o budoucím uspořádání Polska pod správou ruského cara, respektive Mikuláše, jako polského krále. Ruský car mohl být těsně po bitvě u Grochowa a propuknutí povstání v Litvě daleko přístupnější k zahájení mírových jednání. Sébastiani rozhodně odmítal přijmout pověřovací listiny polských představitelů, ať již s jakoukoli mírou samozvanosti. To mohlo být jen stěží vnímáno polskými představiteli jako úspěch.242 Přesto došlo k jistému nedorozumění, na základě kterého se polští představitelé domnívali, že jim francouzský ministr zahraničí vyjadřuje svoji podporu. Sébastiani kromě jiného polským emisarům sdělil, že dokud není vyřešena otázka Lucemburska, nemůže Francie nijak ovlivňovat polskou otázku. Sám odhadoval její vyřešení zhruba na dva měsíce. Ze strany polských představitelů byla daná věta pochopena jako výzva povstalcům, aby dva měsíce vydrželi, posléze že Francie poskytne pomoc. Francouzský ministr zahraničí ovšem neměl nic takového ani v nejmenším na mysli, což také v parlamentních debatách zopakoval.243 Na britské straně byla situace jiná. Palmerstonova osobní pozice vůči povstání byla odlišná od jeho oficiálních postojů. Palmerston tak například v dubnu tlumočil britskému parlamentu názory na polské povstání, kdy jej označil nikoli za pouhé povstání, ale za občanskou válku, která musí být takto i posuzována.244 Palmerston reagoval na znepokojivé 241 Hlášení Pozzo di Borga ze dne 1. (13.) ledna 1831, AVPRI, Fond 133, opis 469, rok 1831, složka 197, list 105. 242 Betley, Belgium and Poland in International Relations 1830–1831, s. 134. 243 Ibid., s. 163. 244 Czartoryski, Memoirs of Prince Adam Czartoryski and his correspondence with Alexander I: with documents relative to the prince’s negotioation with Pitt, Fox, and Brougham, and an account of his conversations with Lord Palmerston and other English statesmen in London in 1832, s. 186.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219545