98
situace, která ovlivňuje i svět náboženství: „Lidstvo se více sjednocuje, přibývá vztahů mezi různými národy.“ Odtud tedy plyne potřeba zabývat se ze strany církve více i vztahem k nekřesťanským náboženstvím, což dle autorů textu souvisí se samotným posláním církve, které je zde definováno slovy „podporovat jednotu a lásku mezi lidmi a národy“. Tento „pastorační záměr“ dál vede k tomu, že je třeba pozornost dál zaměřovat na to, „co mají lidé společného a co je vede ad mutuum consortium“.297 Další odstavec hovoří o společném původu a posledním cíli všech lidí a vytváří ze všech příslušníků lidského rodu pospolitost. Z tohoto společného základu podle textu vyplývá, že Boží prozřetelnost, projevy Boží dobroty a spasitelského záměru se vztahují na všechny. Následující pasáž připomíná, co od náboženství obecně čekáme, tedy souvislost náboženské dimenze člověka s hledáním odpovědí na některé základní otázky lidského života od tázání po lidské identitě („co je člověk“) po hledání toho, co je ono „poslední a nevyslovitelné tajemství“, které obklopuje naši existenci a k němuž spějeme.298 Odtud plyne, že: Katolická církev neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté. S upřímnou vážností se dívá na jejich způsoby chování a života, pravidla a nauky. Ačkoli se v mnohém rozcházejí s tím, co ona věří a k věření předkládá, přece jsou nezřídka odrazem Pravdy, která osvěcuje všechny lidi. (NA 2)
Není tu tedy plná shoda a sdílení, je tu odraz oné Pravdy, jež pochází od Boha, konkrétně v tom, jak příslušníci světových náboženských tradic jednají a žijí, v jejich normách i nauce. Nejde o paušální shodu a plné sdílení mezi křesťanstvím a jinými náboženskými systémy, o nichž je v dokumentu řeč, protože sám poukaz na „odraz“ Pravdy opět určitým způsobem limituje v textu NA zmiňovanou úctu, vážnost a přijetí jako postoj vůči jiným náboženstvím. Druhý článek dokumentu se zaměřuje na různorodost podob tohoto hledání, od „vnímání tajemné moci“, přes „uznání nejvyššího Božství“, po uznání Boha-Otce. Z tohoto „vnímání“ a „uznání“ vyplývá náboženský smysl, jímž je proniknut život nábožensky orientovaných lidí různých tradic. Text dokumentu připojuje první rozlišení jednotlivých tradic, mezi nimiž si všímá zejména těch, jejichž „rozvinutá kultura“ přinesla i rozvoj reflexe o náboženských otázkách, včetně preciznějšího 297 Oficiální český překlad má „k vzájemné pospolitosti“. Srov. Dokumenty druhého vatikánského koncilu: Nostra aetate, čl. 1, s. 551. 298 Srov. ibid.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219544
99
pojmosloví. Na prvním místě zmiňuje „bohatství mýtů“ a „filosofické pokusy“ hinduismu, vedle dalších charakteristických témat tohoto náboženského okruhu: asketický způsob života, hluboká meditace a láska a důvěra jako základní pěstovaný postoj k Bohu podle autorů koncilního textu představují různé způsoby cesty i odpovědi na „zneklidňující otázky naší existence“. Výslovně je zmíněn také buddhismus, vedle poukazu na mnohost jeho forem deklarace připomíná typické téma buddhistické tradice, které text dokumentu formuluje jako „vědomí radikální nedostatečnosti proměnlivého světa“. Jako cíl, k němuž vede buddhistická náboženská cesta pro lidi „se zbožnou a důvěřivou myslí“, je zmiňován „stav dokonalého osvobození“ a „vrcholné osvícení“, přičemž připomíná, že se to děje nejen „vlastní silou“, ale také „s vyšší pomocí“. Tyto příklady měly ukázat, jak se podle koncilních otců velká světová náboženství snaží vyjít vstříc náboženskosti člověka nabídkou různých cest a jejich nauk, etických zásad a posvátných obřadů. Text tak impliciter nabízí pracovní definici obecné kategorie náboženství jako cesty, která je tvořena třemi zmíněnými složkami. Tváří v tvář této různosti se definuje úkol katolické církve: „neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté“ a „s upřímnou vážností“ pozoruje jejich „způsoby chování a života“, „pravidla a nauky“. Vidí přitom zřejmé rozdíly mezi jednotlivými tradicemi („ačkoliv se v mnohém rozcházejí s tím, co ona věří a k věření předkládá“), přesto uznává, že jsou „nezřídka odrazem pravdy“, která „osvěcuje všechny lidi“. Nezříká se však ani svého vlastního, specifického úkolu, jímž je „hlásat Krista, který je cesta, pravda a život“ a v němž je pro lidi nalezitelná „plnost náboženského života“ a skrze kterého Bůh „všechno smířil se sebou“. Pro věřící z toho vyplývá několik konkrétních závěrů: mají „s rozvážností a láskou“ (cum prudentia et caritate) a prostřednictvím dialogu a spolupráce (per colloquia et collaborationem) s příslušníky jiných náboženství uznávat, chránit a podporovat (agnoscere, servire et promovere) duchovní a mravní dobra a společensko-kulturní hodnoty jednotlivých tradic a přitom svědčit o křesťanské víře a životě (srov. NA 2). Třetí článek deklarace se věnuje islámu a podobně jako následující čtvrtý článek, věnovaný vztahům křesťanů k Židům,299 je pozoruhodný pro důraz na výzvu ke změně postoje k příslušníkům obou tradic. V souvislosti s muslimy připomíná pojetí Boha a člověka ve vztahu k Bohu tak, jak ho u muslimů vnímá církev. Koncilní text hovoří o úctě a klanění je299 Český překlad používá velké písmeno, tj. zdůrazňuje tím (vědomě či ne) propojenost národní a náboženské identity Židů.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219544
100
dinému Bohu a vyjmenovává některé jeho základní charakteristiky, které pro islám hrají velkou roli (Bůh živý, o sobě jsoucí, milosrdný, všemohoucí, stvořitel nebe a země, „který promluvil k lidem“). Text zmiňuje důraz na poslušnost vůči Božím rozhodnutím, kterou vyžaduje islámská antropologie, obraz Ježíše a Marie v islámu, s křesťany společné očekávání dne soudu a velký důraz, jenž proto islám klade na morálku. V závěru odstavce věnovaného muslimům vyzývá k odložení rozbrojů a nepřátelství, jež charakterizovaly vztah mezi muslimy a křesťany v minulosti, a apeluje na upřímnou snahu o vzájemné porozumění a společnou ochranu a podporu sociální spravedlnosti, mravních hodnot, míru a svobody. Problematika, která byla podnětem ke vzniku dokumentu, tj. vztah církve k Židům, se stala obsahem čtvrtého článku dokumentu. Hned zpočátku se připomíná, že jde o téma, které souvisí s ekleziologií a deklarace dál specifikuje v několika biblických kategoriích příbuznost izraelského lidu a církve. Vedle starozákonních kategorií (vyvolení, Boží lid ad.) se odvolává na apoštola Pavla a jeho pochvalné zmínky o Židech až po židovský původ samotného Ježíše, apoštolů a většiny prvních učedníků. Text mluví také o interpretaci pobiblického židovství: židé odmítli Ježíše jako zaslíbeného mesiáše, ba mnozí se postavili proti němu – přesto židé zůstávají „milí Bohu, jehož dary a povolání jsou neodvolatelná“.300 Deklarace připomíná „společné dědictví“ křesťanů a židů, z něhož vyplývá i koncilem doporučený postoj v jejich vztazích, který by mělo charakterizovat „vzájemné poznávání a úcta“. Dokument neobchází ani historii vztahu křesťanů k Židům a tematizuje obvinění Židů z bohovraždy: přestože „židovští předáci přivodili Ježíšovu smrt“, nelze aplikovat kategorii viny bez rozdílu na všechny Židy všech dob. Církev se nezříká svého sebepojetí jakožto nového Božího lidu, tj. nástupce vyvolenosti Izraele, ale takovéto sebepojetí nemá ústit v negativní hodnocení Židů („jako kdyby to vysvítalo ze svatého Písma“). Církev zavrhuje antisemitismus jako i vůbec veškeré pronásledování, ať jde o kohokoliv, protože to souvisí s jejími pohnutkami, které nejsou politické, ale náboženské, charakterizované evangelijní láskou. Tak se nabízí prostor pro více než smíření: pro omluvu za historické projevy nenávisti, pronásledování a antisemitismu s odvoláním na Kristovu oběť: „dobrovolně“ a „s nesmírnou láskou“ podstoupil utrpení a smrt „za hříchy všech lidí, aby všichni dosáhli spásy“. Toto soteriologické ukotvení Kristovy smrti je zároveň zdůvodněním, proč církev nemůže trestat Židy za bohovraždu, která je vrcholně vykoupena logikou 300 Text deklarace se tu opět odvolává na apoštola Pavla, srov. Ř 11,28–29.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219544