do postele. S podivem se manželce opět podařilo otěhotnět a další rok porodila dítě. Tentokrát to byl syn. B. prohlásil, že nedokáže zapomenout na své zděšení, když mu dědeček, který miloval jen jeho jako svého jediného vnuka a o ženských tvrdil, že nemají duši, příběh vyprávěl, přičemž celou záležitost vykládal tak, že tenkrát jejich rod o vlásek unikl katastrofě. Údiv nad strašlivou nezdolností té jediné spermie, která přežila víc jak čtyři dny ve varlatech jeho otce po přerušení chámovodů, dostala se nakonec do světa a uspěla při oplození, přišel až daleko později. Malinká sestra, která sotva sto dní po svém narození dodýchala svůj křehký život, aby učinila celou rodinu šťastnou. Sobecký a krutý kmenový instinkt lidí, kteří se, ať už vědomě, či nevědomě, spolčili k bezcitné vraždě. Chladnokrevný obchod, který pohotově směnil život za smrt – z toho všeho se B. dělalo zle. Rodiče mu připadali jako párek šimpanzů v říji: samička, která bezostyšně natřásá své zduřelé pohlavní orgány, a sameček, který nasává její pach rozšířeným chřípím a s vřískotem ji pronásleduje. Nebyl v tom nakonec úmysl, že se matka zdržela u sousedů tak dlouho? B. pochyboval o všech okolnostech toho příběhu, ale největší ránu mu v pubertě zasadilo rozčarování nad otcovým chtíčem. Jak se mohl opakovaně oddávat tělesné rozkoši na stejné matraci, kde ještě před několika dny ležela mrtvolka nemluvněte? Kdyby si B. ze svého narození neutahoval, bylo by to pro něj ještě nesnesitelnější. Stále si jasně vybavuji poslední slova, která B. ten večer pronesl. „Poslední dobou se mi zdá, že už se s tím dokážu líp vyrovnat. Rodíme se a žijeme v bahně; a z pokrytectví našich otců se učíme o světě.“ „Možná,“ opáčil jsem chladně. „Ale mezi náma dvěma je podstatný rozdíl. Tvůj otec si odskočil za oponu, aby ses narodil, ale můj otec o mě nikdy ani trochu nestál.“
98 Krasa sazba.indd 98
24.6.2016 14:37:55 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219488
Venuše Nenašel jsem v sobě odvahu vstoupit do pohřební síně. U vchodu jsem podle zvyklosti odevzdal příspěvek na smuteční obřad, pak jsem ustoupil o krok zpátky před dalšími smutečními hosty, kteří právě přicházeli, až jsem nakonec znovu vyšel na chodbu. V tu chvíli se ke mně přiblížil mladistvě vypadající muž v černém obleku a přátelsky mi pokynul. Nebylo vyhnutí, musel jsem ho následovat do přilehlé restaurace, ve které vládl čilý ruch. Nikdo z přítomných ke mně nezvedl oči. Bylo to nejenom tím, že příležitost, u které jsme se sešli, nedávala moc prostoru ke zvídavosti. Věděl jsem, že už nejsem tak tlustý, abych přitahoval zraky ostatních. Posadil jsem se blízko dveří a měl jsem v úmyslu co nejrychleji zmizet. Jenomže mladík, který měl zjevně organizaci pohřbu na starosti, mě s omluvou požádal, zda bych nepokračoval dál dovnitř restaurace. Našel jsem si prázdné místo v rohu. Posadil jsem se a chvíli jsem bezmyšlenkovitě hleděl na alkohol a jídlo rozložené na stole. Ke stolu přistoupila žena ve středních letech s bílou sponou ve vlasech a ve smutečním oděvu. V ruce držela tác s rýžovou polévkou. Postavila misku přede mě a očima, které byly podlité krví, mě důvěrně pobídla: „Dejte si misku rýžové polévky. Je ještě teplá.“ Sladce štiplavá vůně mi vnikla do nosu a při pohledu na mléčně bílá zrna rýže plavající v červeně zbarvené mastné polévce jsem se celý rozechvěl. Vztáhl jsem rychle ruku, abych tu dobrou ženu oblečenou do smutku neurazil, ale namísto lžíce jsem se chopil lahve sodžu. Protože proud přicházejících a odcházejících smutečních hostů neustával, nebylo snadné od stolu vstát, a tak jsem si znovu a znovu doléval. Polévka za okamžik vychladla.
99 Krasa sazba.indd 99
24.6.2016 14:37:55 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219488
Všechna místa se zaplnila, kromě židle naproti mně, která zůstávala prázdná. Vypadalo to, že mě shodou okolností posadili ke stolu blízké rodiny. Za celý svůj život jsem nepoznal téměř žádné své příbuzné. Odmalička si pamatuji, že matka neměla ráda rodinné sešlosti, kde se její příbuzní vzájemně přepadali s nevyžádanými radami, o které se je nikdo neprosil. Příbuzní zemřelého se přátelsky vítali, vykládali si, jak dlouho se už neviděli, chvíli si poplakali a pak se pustili do jídla a pití, zatímco se hlasitě bavili o všem možném. Dříve jsem si často zkoušel postavy z otcova světa představovat. Dospělí byli vznešení a laskaví, děti bystré a rozkošné. Ovšem lidé, kteří přišli truchlit za zemřelého, byli tací, jaké jsem potkával denně na ulici, žijící docela obyčejné životy. Do tváře se jim vryly časy dobré i zlé, vypadali unavení životem a útěchu nacházeli v běžných věcech, nebo se aspoň snažili klamat tělem. Našlo se mezi nimi i nemálo tlouštíků. Mohl existovat ještě jeden důvod, proč ke mně nikdo neobrátil svůj pohled; důvod, na který jsem v ten okamžik nepomyslel. Ale není to důležité. Oni neznali mě a já zas neznal je. „Božínku, pročpak jste nic nesnědl? Polévka už vám vystydla,“ přistoupila ke mně stejná žena jako před chvílí a přes moje ujišťování, že to skutečně není nutné, mi nesmlouvavě přinesla novou misku. Soudě dle způsobu, jakým ji příbuzní oslovovali, nebylo pochyb, že je sestrou zemřelého. Mladík sedící vedle mě najednou oslovil a nabídl mi sklenku alkoholu. „Totiž, nevím, s kým mám tu čest…“ Namísto odpovědi jsem bleskurychle sklenku vyprázdnil a vrátil ji tazateli. Nejvyšší čas se odtud ztratit, pomyslel jsem si. Mladík se dál neptal. Ukázal však na misku rýžové polévky, ze které stoupala pára. „To je v pořádku. Snězte přeci trochu polévky.“ Neodbytně mě pobízel možná proto, že jsem očividně pil trochu příliš rychle a že člověk, kterého nikdo nezná a který
100 Krasa sazba.indd 100
24.6.2016 14:37:55 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219488