Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219331
Zaměstnanci bezpečnostní služby stávkují, přijíždím proto na letiště s pětihodinovým předstihem. Vstávám kolem půlnoci a v půl jedné se vydávám na Gardermoen. Prší a světlomety matčina auta svítí mizerně, temný asfalt jejich záři úplně pohlcuje, a když míjím protijedoucí auta a musím přepnout dálková světla na potkávací, nevidím skoro nic. Spolu s matkou vystupujeme, na okamžik se v dešti zastavujeme. Na řasách a obočí se nám zachycují třpytivé kapky. Měj se, mami. Matka mě k sobě pevně přitiskne. Měj se hezky, holčičko moje. Na letišti už je plno, zástup lidí u bezpečnostní kontroly však postupuje rychle, ne tak, jak jsem se obávala – měla jsem strach, že jí neprojdu nebo že nepřistaví letadlo, byla jsem k smrti vyděšená, že nebudu moct odletět zpátky. V tranzitním prostoru je spousta cestujících, kteří čekají na své spoje, musím si vystát dlouhou frontu na šálek kávy a bagetu. Čekám, až se otevře odletová brána, piju kávu a čtu Hru o trůny. V letadle vedle mě sedí několik lidí pracujících na ropných plošinách u Newfoundlandu a u Nového Skotska. V Londýně mě zvou do salonku společnosti Servisair. Všechno 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219331
zadarmo. Piju čerstvě vylisovanou šťávu z pomerančů a bylinkový čaj, dávám si salát. Po letu je to příjemné. Vyprávějí mi trochu o svém životě v Novém Skotsku, na Newfoundlandu i na ropné plošině. Nejmladší z nich, který pracuje jako seismolog či co, vykládá, že velryby si nevšímají výstřelů z the guns a že na plošině jsou zaměstnáni lidé, kteří velryby a jiná zvířata počítají. Většina historek se však točí okolo kuchaře z plošiny, který vaří tak strašně hnusná jídla, že si člověk ani hnusnější nedokáže představit, naprosto všechny pokrmy chutnají jako boloňské špagety a navrchu mají tlustou vrstvu tuku. Moji spolucestující jsou velice přátelští, udílí mi spoustu dobrých rad a tipů na cestu, a pokud se někdy vydáš na východní pobřeží, říkají, zastav se u nás! V letadle z Londýna do Vancouveru je pasažérů pomálu. Mám čtyři sedadla jen pro sebe, můžu se natáhnout a přikrýt, a tak si naprosto vychutnávám, že jsem zase na cestách. Byl to dlouhý rok, dlouhá zima. Z ostrova jsem se vrátila loni v květnu a teď je červen. Když jsem odjížděla, skončila jsem s kouřením. Trvalo mi několik měsíců, než jsem splatila úvěr na kreditní kartě, který mi během pobytu narostl: většina peněz padla na jídlo. Další léto doma v Norsku, jenže já tehdy denně tesknila po Kanadě. Konečně se mi na podzim podařilo dopsat Černé slunce, pokračování Nekronauta, měla jsem v úmyslu zaplatit si z vydělaných peněz cestu zpátky: z minimálního honoráře ve výši osmdesáti tisíc bych mohla vyžít rok. Dopsat knihu byla pěkná dřina, ale nakonec jsem rukopis odeslala, nesmírná úleva. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219331