S Bohem v Rusku
Během těchto týdnů se prakticky každý večer za soumraku rozeznívaly sirény tím dlouhým, strašným kvílením, typickým pro poplachové sirény všude na světě, a stráže pobíhaly a zhasínaly světla a rozsvěcovaly červené nebo modré nouzové světlo nade dveřmi. Přesto nám nebylo dovoleno jít spát dříve, než byl dán signál. Krátce nato jsem slýchával blízké hřmění protiletadlových děl, z nichž některá musela stát na střeše naší budovy, protože zdi se zachvívaly jejich zpětnými nárazy. Mezi výbuchy granátů zazníval hukot německých letadel a po nich stále hlučnější výbuchy bomb, padajících na město. Čas od času jsem zaslechl tenký, vysoký, svištivý tón padající bomby a hned nato se budova otřásla duněním výbuchu, k němuž jako by došlo právě za oknem, i když ve skutečnosti byl jistě dost daleko. K vyšetřování jsem byl znovu zavolán skoro až na konci září. Sotva jsem dosedl na židli, napjatý jako vždy, už se rozhoukaly sirény. Vyšetřovatel beze slova vyskočil a popadl telefon. Dříve než dostal spojení, protiletadlové baterie začaly pálit přímo ze střechy nad námi; celá místnost se otřásala. Uši jsem měl zcela ohlušené a náhle zhasla světla. Najednou vstoupila stráž, vystrčila mne z místnosti a rychle mne vedla dolů po schodištích, chodbami přeplněnými stínovými postavami ve strašidelně červených a modrých světlech; mířili jsme stále dolů, do něčeho, co − soudě podle vlhkého a zatuchlého zápachu − musel být jakýsi podzemní kryt.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219330
Vězeňská léta v Moskvě
Tam mne strčili do jedné z těch malých, tmavých „klecí“, jak jsme nazývali dočasné vězeňské cely. Čekal jsem v temnotě a naslouchal tlumenému dunění bomb. Můj soused zaťukal na stěnu, a já zpozorněl. Napnul jsem uši a zaslechl hlasitý šepot: „Kdo je tam?“ Odpověděl jsem téměř reflexivně: „Lypinski Vladimír Martinovič“ a pak jsme tam v temnotě začali konverzaci. Občas přešla stráž a řekla nám, abychom byli potichu, jindy pohlcovalo slova i věty tlumené dunění bomb. Nedozvěděl jsem se nic, než že je nás tu v suterénních klecích mnoho a že jsem skutečně v Lubjance. Avšak v té temnotě, obklopeni padajícími bombami, jsme se cítili jako v pasti a skýtalo nám útěchu, že jsme pospolu. Zdálo se, že bombardování trvá celé hodiny, než náhle utichlo. Kdesi daleko odumíralo kvílení poplachových sirén. Pak zavládlo absolutní ticho, husté a černé, tak hluboké, až se zdálo, že se mi v té kleci tlačí do ušních bubínků černé jako smůla. Krátce nato jsme byli jeden po druhém odvedeni zpět do cel a vyzváni, abychom šli spát. V prvním říjnovém týdnu nás brali dolů do krytu každou noc. Bombardování byla stále intenzivnější a my jsme věděli, že Němci podnikají rozhodující ofenzívu proti Moskvě. Nakonec se bombardovalo téměř nepřetržitě, a příležitostné nálety byly dokonce i přes den. Jednou odpoledne jsem za náletu seděl na posteli, když tu jsem vysoký, svištivý zvuk bomby zaslechl velmi blízko a stále se zesiloval. Než jsem mohl zareagovat, dopadla bomba. Stěna mé místnosti se zatřásla tak prudce, že to se mnou mrštilo na postel. Vyhrabal jsem 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219330
S Bohem v Rusku
se a dychtivě se rozhlížel, zda nepraskla stěna či se neodtrhl plech na okně. Takové štěstí jsem však neměl. Téměř okamžitě se otevřely dveře a stráž mne rychle odvedla dolů. Brzy ráno 6. října nás začali z vězení evakuovat. Na chodbách vládl velký zmatek a tlačenice, stráže na nás pokřikovaly, abychom se neotáčeli a nemluvili, šli dál v zástupu a jen se rychle hýbali! Všechny nás shromáždili do jakési velké suterénní místnosti. Ačkoli jsme měli přísně zakázáno mluvit, všichni najednou jsme se dali do řeči a stráže byly příliš zaměstnány jinými věcmi, než aby si vynutily pořádek. Od jednoho z vězňů jsem se tam v polosvitu suterénu dozvěděl, že Němci jsou už jen 110 km od Moskvy. Bombardování pokračovalo celé dopoledne a my jsme šťastně a s jakousi nadějí mluvili o svém osvobození Němci. Vypadalo to, téměř jako by do suterénu byla sezvána nějaká společnost; každý sděloval svému sousedovi, co věděl, a dělili jsme se o všechny zbytky jídla, které jsme stačili nacpat do kapes. Tehdy dopoledne jsem se tam dole setkal s Rusem, který pracoval na americkém velvyslanectví v Moskvě. Vrazil jsem do něho zcela náhodou a zjistil jsem, že to byl právě on, kdo mi poslal telegram do Albertina. Řekl mi, že velvyslanectví se snažilo sledovat, kde se asi pohybuji, a také o pozdějších telegramech odeslaných do Albertina a do Lvova, které zůstaly bez odpovědi. V suterénu bylo také hodně ruských armádních důstojníků, uvězněných kdoví za co, kteří nám řekli, co věděli o pokračování války. Německý postup byl bleskový; jejich předvoje nyní 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219330