Jediný Christen prý byl mezi všemi bezbožný, a kletby jak hory se na něj valily ze všech stran. A pokud by snad byl mezi všemi přece jen ten nejlepší, jeho vůle prý byla svázána vůlí jeho žen, a tato vázanost je zajisté těžkou vinou každého muže, plné odpovědnosti se nezbaví, protože je jiný, než ho chce mít Bůh. Tak to viděl i Christen, proto nevzdoroval, nevzpíral se, považoval se za provinilejšího, než skutečně byl; tím si však lidi neusmířil, teď na něj teprve křičeli, jak jeho vina musí být velká, když si jí na sebe tolik bere, tak dalece se podrobuje, sám ji přiznává, a že proto nestojí za nic. On se však dnem i nocí modlil k Bohu, aby to zlo odvrátil. Ale bylo to den ode dne otřesnější. Uvědomil si, že musí napravit, v čem pochybil, že se musí sám obětovat, že na něm spočívá čin, který spáchala jeho pramáti. Modlil se k Bohu, až mu velmi horoucně vyrostlo v srdci rozhodnutí zachránit údolní obyvatelstvo, zlo odpykat. K rozhodnutí se dostavila nepoddajná odvaha, která nekolísá, je vždy připravena ke stejnému činu, ráno jako večer. Tu se s dětmi přestěhoval z nového domu dolů do starého, vyřezal novou ucpávku do otvoru, dal ji posvětit svěcenou vodou a svatými výroky, položil k zátce kladivo, sedl si k postýlkám dětí a čekal na pavouka. Tak seděl, modlil se, bděl a zmužile se potýkal s těžkým spánkem, nekolísal; avšak pavouk nepřicházel, ačkoliv jinak byl všude; čím rozsáhlejší bylo hromadné umírání, tím zuřivější byla zloba přeživších. Uprostřed těch hrůz měla jedna zlostná žena porodit dítě. Lidi přepadly staré obavy, že by si chtěl pavouk znovu dojít pro nepokřtěné děťátko, zástavu jejich dávného ujednání. Ta žena si počínala jak smyslů zbavená, neměla důvěru v Boha, o to víc však nenávisti a pomstychtivosti v srdci. Vědělo se, jak se kdysi staří chránili proti zelenáči, když se mělo narodit dítě, jak byl kněz štítem, který postavili mezi sebe a věčného nepřítele. Chtěli proto také poslat pro kněze, ale kdo měl být poslem? Cesty uzavírali nepohřbení mrt-
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219327