/ Koktejl Amadou / Člověku s půl mozkem v palici, ať už je běloch nebo černoch, ať odstín jeho kůže odpovídá kterémukoli stupni barevné škály od ebenu po mléko, to prostě musí vrtat hlavou: Jak je to možné? Jak je možné, že žena jako Annie, ne snad mimořádně inteli‑ gentní, ale taky ne mimořádně hloupá, žena, která si uvědomu‑ je – nebo aspoň ještě před hodinou uvědomovala – svůj věk a své vady na kráse, žena natolik slušná a konformní, že by ji ještě před hodinou nenapadlo, že by se mohla vdát za muže o dvacet… teda… sakra… třicet let mladšího, žena natolik usedlá ve svém anglic‑ kém pohodlíčku, že se o cizí kultury zajímala jen velmi povrch‑ ně… jak je sakra možné, že Amadouovy řeči sežrala a ještě se u toho olizovala? Vždyť ani nebyl dobrý lhář! Nenapadlo ho o nic víc než do zblbnutí opakovat „Ty jsi krásná“, „Jsi nejlepší“ a „Já tě miluju“! To byl, málo platné, vrchol Amadouovy divadelní produkce. K tomu tu a tam prohodil i procítěné „Na tom nezáleží!“ – to když Annie poukázala na nějaký nepopiratelný defekt ve svém vzhle‑ du nebo na právě tak nepopiratelný fakt, že kdyby v mládí povila syna, byl by dnes starší než Amadou. „Na tom nezáleží!“ říkal Amadou. „Jsi krásná! Já tě miluju!“ Fakt je, že to vyslovoval se vší vážností a tím svým sladkým, slunečným, a přece trochu chraplavým hlasem – a hlavně: říkal to PŘI TOM. Namíchal pro Anne koktejl z hormonů, který vydal nejmíň za osm, možná za dvanáct drinků. Anne to poprvé v životě dělala střízlivá – a přece opilá, opilá sexem. Tohle bylo nejlepší milování, jaké v životě zažila. Zdaleka předčilo i špetku koksu v nose. Kdybyste jí teď na podnosu na‑ bídli Amadoua, lahvinku whisky a sáček s bílým práškem a řekli „Jedno z toho si vyber!“, neváhala by ani půl vteřiny.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219311
Nebylo proč vybírat. Amadou fungoval jako všechny drogy světa, v krystalicky čisté podobě. Takže byste Annino počínání mohli vysvětlit faktem, že byla KONEČNĚ zamilovaná, ožralá a zfetovaná zároveň. Ale taky byste se na to zas jednou mohli podívat optikou trž‑ ní ekonomie: Annie Amadouovi věřila, protože neměla jinou možnost. Jaké alternativy jí zbývaly? Odjet po dovolené zpátky do Anglie, zachovat si (snad) po pár týdnů v očích podobné nadšení, jaké tam svého času blýskalo pacientce jménem Mrs. Jones – a pak zas zapadnout do starých kolejí, číst si pod pultíkem pito‑ mé časopisy, každý den se vracet domů mezi čtyři holé zdi (ani kočku si Anne neopatřila! tak byla osamělá! ani kočku ne!) a na Afriku zapomenout? Jasně, bylo naprosto vyloučené, že by do smrti smrťoucí zapo‑ mněla na dobrodružství na senegalské pláži. Ale i tak tahle přího‑ da časem zapadne do minulosti, promění se ve sladkou vzpomín‑ ku a možná v materiál pro masturbaci. (Jenže Anne přece dávno přestala milovat svůj harém vibrátorů.) Taky by si z toho mohla udělat koníček – totiž z výletů do Af‑ riky. I to by šlo. Každý rok by čtyřicet sedm týdnů pracovala a pět týdnů dovolené trávila TADY, v téhle zemi, v Amadouově náručí. Sliboval přece, že kdyby to muselo být, počkal by na ni. Počkal by, až za ním přijede. Jenže to přece nejde! To mu nemůže udělat! Ona, Annie, je zvyklá na samotu. Už není nejmladší, má trpěli‑ vost. Vědomí, že se s ním znovu setká, ji udrží při životě a v re‑ lativní pohodě po celých 47 týdnů. Ale co on? Je mladý, vášnivý, náročný v posteli. Věrně na ni čekat, jak sliboval – bez pěti týdnů po celý dlouhý rok? To po něm nemůže požadovat. Takže zbývala třetí možnost. Ta nejpotrhlejší. Ale jediná ro‑ zumná a logická.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219311
/ Do Anglie / „Ty vážně chceš jet do Anglie? Abychom mohli být spolu?“ Anne samou radostí poskočila. Amadou se nelekl. „No to víš, rád bych…“ „Nestýskalo by se ti po Senegalu?“ „To ne, určitě!“ Absurdní otázka… „Já nevím, jestli bych – já sama – mohla, chci říct dlouhodobě, žít kdekoli jinde než v Anglii.“ „To chápu,“ řekl Amadou. Na rozdíl od spousty jiných věcí tohle skutečně chápal. A protože se cítil trochu nesvůj, když příliš dlouho mluvil pravdu, honem dodal: „Budu šťastný tam všude, kde budeš ty!“ Anne mu poslala vzdušnou pusu. Odfoukla ji z dlaně tak moc‑ ně, až jí ze rtů vyšla sprška slin. Honem se otřela do kapesníku. „Tak za mnou přijedeš?“ „To asi nebu–“ „Přijedeš? Slibuješ?“ Amadou zoufale pokrčil rameny. „To přece nejde. Ty nevíš, že to nejde?“ „Ach tak,“ dovtípila se a trošku zrůžověla. „To nevadí, že ne‑ máš peníze. Pošlu ti letenku.“ „Potřebuju vízum!“ „Já do Senegalu vízum nepotřebovala. Možná ho nepotřebuješ ani ty. Když Britové smějí do Senegalu bez víza, tak proč ne Sene‑ galci do Británie?“ Bylo by to jen logické. „Potřebuju,“ řekl Amadou. „Věř mi.“ „Tak to budeš muset na velvyslanectví. Máte v Dakaru britské velvyslanectví?“ Tohle byl okamžik, kdy si Amadou konečně uvědomil, že Anne hluboce miluje. Kdyby ji nemiloval, zardousil by ji. Jak jí to má vysvětlit? Kde začít? Copak v životě nečet‑ la noviny? Nesledovala televizní zprávy? To vážně neslyšela
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219311