Jednoho dne se Andres za soumraku vracel se svým chlapce z lesa, a když už byli skoro u zámku, zaslechli žalostné naříkání, které se ozývalo z vyschlého příkopu u pole. Pospíšili si tam a spatřili v něm ležet člověka oděného v bídných, špinavých hadrech, který měl očividně velké bolesti, a zdálo se, že umírá. Andres odhodil dvouhlavňovku a vak na flintu a s námahou nešťastníka vytáhl z příkopu. Když pak ale tomu člověku pohlédl do obličeje, s hrůzou v něm poznal Trabacchia. Ulekl se a uskočil, tu ale Trabacchio slabě zasténal. „Andresi, Andresi, jsi to ty? Pro milosrdenství Boží, kterému jsem svěřil svou duši, slituj se nade mnou! Když mě zachráníš, zachráníš jednu duši od věčného zatracení, neboť brzy mě dostihne smrt a mé pokání ještě není naplněno!“ „Proklatý pokrytče,“ zvolal Andres, „vrahu mého dítěte a mé ženy, nepřivedl tě snad opět sám ďábel, abys mě svedl? Nechci s tebou nic mít! Pojdi a shnij jako mršina, lumpe!“ Andres ho chtěl strčit zpět do příkopu, ale Trabacchio v divokém nářku zaskučel: „Andresi! Zachráníš otce své ženy, tvé Giorginy, která se za mě přimlouvá u trůnu Nejvyššího!“ Andres se otřásl hrůzou. Když uslyšel Giorginino jméno, zachvátilo ho bolestné dojetí. Pocítil náhle soucit s tím, kdo ho zbavil klidu a připravil o všechno štěstí, s námahou si naložil Trabacchia na záda, donesl ho do svého příbytku a podal mu prostředky na posilnění. Trabacchio se brzy vzpamatoval z mdloby, do které cestou upadl. V noci před popravou se Trabacchia zmocnila nepřekonatelná hrůza ze smrti. Byl přesvědčen, že ho už nic nemůže zachránit před nevýslovnými mukami pekelného ohně. Tu začal v šíleném zoufalství cloumat železnými mřížemi vězeňského okna a ty se mu rozpadly v rukou. V duši mu zasvitl paprsek naděje. Zavřeli ho do věže těsně u vyschlého městského příkopu. Pohlédl do té hloubky a okamžitě se rozhodl, že se vrhne dolů – buď se zachrání, nebo zahyne. Ve chvilce se bez větší námahy zbavil řetězů. Poté, co dopadl do
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219310