„Protože věřil v investice, v tok kapitálu, že kdo neinvestuje, nic nezíská, a tak podobně.“ Nortonová se zatvářila, že si to pořádně promýšlí, a pak řekla, že je to možné. „Udělal to kvůli penězům,“ řekl Morini. Pak se ho Nortonová zeptala (a to bylo poprvé) na Pelletiera a Espinozu. „Byl bych radši, kdyby se nedozvěděli, že jsem tady byl,“ řekl Morini. Nortonová se na něho tázavě podívala a ujistila ho, že si nemá dělat starosti, že to bude držet v tajnosti. Pak se ho zeptala, jestli jí zatelefonuje, až doletí do Turína. „Samozřejmě,“ odpověděl Morini. Přišla za nimi letuška a za pár minut zase s úsměvem odešla. Fronta cestujících se dala do pohybu. Nortonová políbila Moriniho na tvář a odešla. Než odešli z galerie, zamyšleně, těžce zasmušile, majitel a jediný zaměstnanec jim začal vyprávět, že to tam brzo zavře. S lesklými šaty přes ruku jim řekl, že dům, jehož součástí je galerie, patřil jeho babičce, velmi důstojné a pokrokové dámě. Když babička zemřela, dům zdědili její tři vnuci, teoreticky rovným dílem. Ale on, jeden z vnuků, tehdy žil v Karibiku, kde se kromě míchání margarit věnoval vyzvědačství a špionáži. Ve všech ohledech byl jakoby nezvěstný. Špion hipík plný neřestí, tak to řekl. Když se vrátil do Anglie, zjistil, že bratranci obsadili celý dům. Od té chvíle se s nimi soudí. Ale advokáti jsou drazí a nakonec se musel spokojit se třemi místnostmi, kde zřídil svou uměleckou galerii. Jenže obchod nefunguje, neprodávají se ani obrazy, ani obnošené oblečení, a jeho koktejly chodí ochutnat jen mizivé množství lidí. Tahle čtvrť je na moje zákazníky moc šik, řekl, galerie teď spíš frčí v přestavěných starých dělnických čtvrtích, do barů se chodí na tradičních barových trasách a zdejší obyvatelé si obnošené šaty nekupujou. Když se Nortonová, Pelletier a Espinoza zvedli a chystali se už sejít po kovových schůdcích na ulici, majitel galerie se jim svěřil, že ještě ke všemu se mu v poslední době začal zjevovat přízrak jeho babičky. Tahle informace vyvolala zájem Nortonové i jejích přátel. Viděl jste ji? zeptali se. Viděl jsem ji, řekl majitel galerie, nejdřív prý jenom slýchal podivné neznámé zvuky, něco jako šumění nebo bublání vody. Zvuky, jaké dosud v tomhle domě nikdy neslyšel, i když jak se dům přepažoval, aby se mohly rozprodat jednotlivé byty, a muselo se instalovat nové
102/103 102
00000def2bolano2666_856_minister.indd103
25.4.2012, 23:31
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219308
vodovodní a kanalizační potrubí, nějaké logické vysvětlení těch zvuků by se asi našlo, nicméně on je nikdy předtím neslyšel. Ale po bublání pak přišlo sténání, bědování, které jako by nevyvolávala bolest, ale spíš údiv či rozčarování, jako by babiččin přízrak procházel svým bývalým domem a nepoznával ho, poněvadž byl najednou rozdělený na několik menších bytů se stěnami, na něž si nevzpomínala, zařízený moderním nábytkem, který jí musel připadat sprostě obyčejný, a zrcadla visela na místech, kde žádná nikdy nebývala. Majitel občas zůstával spát v obchodě, když měl velkou depresi. Samozřejmě neměl deprese z bublání nebo sténání přízraku, ale kvůli tomu, že mu nešly kšey, že balancoval na hraně bankrotu. V takových nocích zcela jasně slyšel kroky, babiččino sténání, přecházela po bytě nahoře, jako by nerozuměla ničemu ze světa mrtvých ani ze světa živých. Jednou v noci ji spatřil, než zavřel galerii, jak se odráží v jediném zrcadle stojícím v rohu, to staré velké viktoriánské zrcadlo tam bylo pro zákaznice, které si chtěly vyzkoušet šaty. Babička hleděla na jeden z obrazů visících na stěně a potom přesunula pohled na šaty na ramínkách a také se dívala na jediné dva stoly jeho podniku, jako by to už byl vrchol. Tvářila se zděšeně, řekl majitel. To bylo poprvé a naposledy, co ji viděl, i když občas dál slýchal její kroky v horním patře, kde určitě procházela stěnami, jež tam dřív nebývaly. Když se ho Espinoza zeptal na přesnou podstatu jeho předešlého zaměstnání v Karibiku, majitel se smutně usmál a ujistil je, že není blázen, jak by si mohl kdekdo myslet. Pracoval jako špion, řekl jim, stejně jako jiní dělají výběrčí daní nebo na statistickém úřadě. Slova majitele galerie je velmi rozesmutnila, třebaže by nedokázali upřesnit, proč vlastně. Na jednom semináři v Toulouse se seznámili s Rodolfem Alatorrem, mladým Mexičanem, jenž četl všechno možné i nemožné a také Archimboldiho. Mexičan měl tvůrčí stipendium a celé dny trávil snahou, zřejmě marnou, napsat moderní román; zúčastnil se několika přednášek a pak se sám představil Nortonové a Espinozovi, kteří se ho bez velkých okolků hned zbavili, a potom i Pelletierovi, jenž ho povzneseně ignoroval, poněvadž Alatorre se nijak nelišil od hordy mladých evropských studentů, spíš otravných, co se neustále hemžili kolem archimboldovských apoštolů. Alatorre navíc ke své hanbě ani neuměl německy, což ho předem diskvalifikovalo. Ostatně
00000def2bolano2666_856_minister.indd104
25.4.2012, 23:31
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219308
toulouský seminář měl velký úspěch u publika a Mexičan zjevně nezapadal mezi specifickou faunu kritiků a odborníků, kteří se už navzájem znali z předešlých kongresů a přinejmenším zvenčí působili, jak jsou šťastní, že se zase vidí, a jak touží pokračovat v přerušených debatách; Mexičanovi nezbývalo než vrátit se domů, ale do toho se mu zřejmě nechtělo, neboť jeho dočasným domovem byl nepřívětivý pokoj stipendisty, kde na něj čekaly jen knihy a rukopisy, nebo zůstat pěkně v koutku, usmívat se napravo nalevo a předstírat, že je zcela zahloubán do filozofických problémů, což také nakonec udělal. Tahle pozice nebo takhle vymezená pozice mu nicméně umožnila všimnout si Moriniho, odkázaného na vozík, který roztržitě odpovídal ostatním na pozdravy a dával najevo, nebo tak to aspoň připadalo Alatorremu, opuštěnost podobnou té jeho. Představil se Morinimu a za chvilku už Mexičan s Italem brouzdali ulicemi Toulouse. Nejdřív mluvili o Alfonsu Reyesovi, kterého Morini docela slušně znal, a potom o sestře Juaně, Morini totiž nemohl zapomenout na knihu od Morina, jak ji napsal ten Morino, co byl vlastně skoro on, na knihu s kuchařskými recepty mexické jeptišky. Pak se bavili o Alatorreho románech, o rozepsaném románu a jeho jediném už dopsaném románu, o životě mladého Mexičana v Toulouse, o zimních dnech, sice krátkých, ale přesto nesnesitelně, nekonečně dlouhých, o jeho nepočetných přátelích ve Francii (knihovnici, kolegovi stipendistovi ekvádorské národnosti, kterého vídal jen zřídka, jednom barmanovi, jehož představa o Mexiku Alatorremu připadala napůl urážlivá a napůl potřeštěná), o kamarádech, které nechal v Mexiku v hlavním městě a jimž psal denně dlouhé, monotematické e-maily o rozepsaném románu a o stesku. No a jeden z těchhle mexických kamarádů, řekl Alatorre nevinně, se špetkou hloupoučkého vychloubání bezvýznamných spisovatelů, se prý před nedávnem seznámil s Archimboldim. Morini, který mu zpočátku nevěnoval valnou pozornost a nechával se vláčet na místa, která Alatorre považoval za pozoruhodná a jež skutečně nepostrádala jistou zajímavost, byť nepatřila k povinným turistickým zastávkám, jako by pravým tajným povoláním Alatorreho nebylo spisovatelské řemeslo, ale provázení turistů, si nejdřív myslel, že se Mexičan, který ostatně přečetl pouhé dva Archimboldiho romány, jenom vytahuje, nebo že mu možná špatně rozuměl, anebo Mexičan prostě neví, že Archimboldi je odjakživa nezvěstný.
104/105 104
00000def2bolano2666_856_minister.indd105
25.4.2012, 23:31
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219308