jako chladnokrevný a výkonný chlapík. Nebyl důvod předpokládat, že všeho zčistajasna nechá a přizná se Amelii a Malotovi, že dostal něco na přilepšenou za to, že je bude sledovat. A kromě toho, Malotova nepřítomnost v hotelu Kellovi nabízela další příležitost. Vrátil se do pokoje a vzal si výtisk Herald Tribune. Pak přešel ulici do vestibulu Ramady a posadil se na pohovku tak, aby na něj bylo dobře vidět od recepčního pultu. Jeho plán byl jednoduchý. Potřeboval, aby ho viděli. Chtěl, aby ho považovali, třebas nevědomky, za hosta, snad za manžela čekajícího na svou ženu, až sejde dolů na večeři. Začal proto listovat novinami. Přečetl článek o postmubarakovském Egyptě a další o nadcházejících volbách ve Francii. Za ním seděla u piána uprostřed vestibulu postarší růžovoučká Britka a s tupou přesností penzionované učitelky hudby hrála melodie Colea Portera. Podle toho, že vzbuzovala úsměvy procházejícího hotelového personálu, zřejmě patřila ke stálým hostům. Vedle ní byl na tabuli připnut papír: „Filmový večer. Pondělí. Billy Elliot.“ Kell si začínal připadat, jako by byl na týdenní dovolené s cestovkou. Úderem deváté se kolem piána shromáždil malý hlouček, který začal růžovou dámu pobízet, aby zahrála svůj parádní kousek, „Sailing“ od Roda Stewarta. Kell se rozhodl jít na věc. Noviny si dal pod paži, ujistil se, že u pultu nejsou hosté, a vydal se k recepčním. Byli dva, muž a žena. Usoudil, že žena bude spíše spolupracovat, postavil se před ni a položil ruku na pult. „Bonsoir.“ Oční kontakt, příjemný úsměv. Kell řekl francouzsky: „Ubytoval jsem se dneska ráno. Mohla byste mi říci časy, kdy se v restauraci podává jídlo?“ Recepční byla ochota sama. Na list papíru vypsala celý seznam časů, kdy se podává jídlo, a spoustu dalších vymožeností a navrhla, aby si „pán“ dal před večeří něco k pití u baru. Pak podotkla, že snídaně se často podává i po oficiálně vymezeném čase. Kell dokonce dostal mapu. Pozorně poslouchal, vyjádřil svou vděčnost a vrátil se na pohovku, aby si dalších patnáct minut četl noviny. V devět hodin dvacet minut zahájil druhou fázi svého plá98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219232
nu. Strategie byla opět prostá: vzbudit dojem, že je host a že se prozatím vrací do pokoje. Zamířil k eskalátorům v severní části vestibulu, vyčkal, dokud si nebyl jist, že jej recepční vidí, a vyjel do druhého patra, kde si zkrátil čas telefonátem se Samim. Jako obvykle na volání neodpověděl vyzváněcí tón, ale kakofonie severoafrické hudby. Samiho hlas se ozval až po několika sekundách neustálého kvílení a vřískotu houslí. Ukázalo se, že Amelie a Malot přijeli do La Goulette v půl deváté. Sami vysvětlil, že si zašli na něco k pití do baru na pláži a že ho požádali, aby na ně počkal, než se navečeří, aby je pak mohl zavézt do hotelu. „To je ideální,“ řekl mu Kell. „Je s nimi ještě někdo?“ „Ne, pane.“ „A vám nic nechybí? Jedl jste něco?“ „Já se mám fajn, díky.“ Samiho hlas zněl ostražitě a napjatě, jako by prožíval náhlou krizi svědomí. „Během cesty si vzadu dlouho povídali.“ „Tak to bych rád slyšel.“ Kell mrkl z balkonu a viděl, že u recepce je vzduch čistý. „Až se vrátíte, můžeme si popovídat u mě v pokoji.“ Nějaké děvče vyšlo z výtahu, a když Kella míjelo, dívalo se do země. „Snažte si zapamatovat všechny podrobnosti jejich hovoru během cesty domů. Může to být důležité.“ „Jistě, pane.“ Byl čas jít. Kell sjel výtahem do přízemí, přistoupil k re cepčnímu pultu a vyloudil unavený omluvný úsměv. „Mám problém,“ řekl. „Ano, pane?“ „Nemůžu najít klíč od pokoje. Odpoledne na pláži jsem si najal osla. Myslím, že mi klíč vypadl do písku. Mohl bych prosím dostat náhradní?“ „Jistě, pane. Jaký máte prosím pokoj?“ „Tisíc dvě stě čtrnáct.“ Recepční zadala číslo do počítače. „A jméno, pane?“ „Malot. François Malot.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219232
23 Počat byl z lásky. Zničit ho by byl čin nenávisti.
Amelie si pamatovala téměř každé slovo z dávné konverzace s Joan, všechna ta pro a proti, své neochvějné přesvědčení, že si nemůže nechat vzít Jean-Marcovo dítě bez jeho vědomí. Joan jí nejprve radila těhotenství ukončit, odletět do Londýna a zkušenost odložit mezi kruté věci patřící k mládí. Jakmile ji však Amelie přesvědčila o svém rozhodnutí dítě porodit, Joan se stala její bezvýhradnou spojenkyní a věrnou přítelkyní. Právě Joan Amelii ubytovala v jednopokojovém bytě jen dva bloky od sídla Guttmannových, což byla věc tak tajná, že do ní byl zasvěcen pouze Joanin manžel David. Joan Amelii sehnala práci pro americký konzulát, aby měla během následujících sedmi měsíců co dělat. Několik týdnů po nastěhování ji Guttmannovi vzali na čtrnáct dní do Španělska, starali se o ni jako o vlastní dceru, kterou nikdy neměli, ukazovali jí poklady Prada, skvosty Cordoby a dokonce býčí zápasy v Las Ventas, při nichž David jemně položil ruku na Ameliino břicho a řekl: „Jsi si jistá, že dáma v tvém stavu se má dívat na něco takového?“ A právě Joan, když zas byli v Tunisu, první zmínila možnost adopce prostřednictvím agentury Père Blancs, což byl nápad, kterého se Amelie chytila snad až příliš ochotně, protože tehdy byla tak ambiciózní a lačná života a tolik se obávala, že dítě jí všechny budoucí zkušenosti a možnosti vezme.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219232