pod sebe, druhou se přikryli a přitiskli se k sobě, aby se zahřívali vlastními těly. Vzduch byl čistší než v kostele, takže se dobře dýchalo. Usnuli, jako když je do vody hodí. Ani neslyšeli, když do jejich vagonu nahnali další vězně. Vlak, jak se dozvěděli od těch, co bděli, jel celou noc. Jen dvakrát zastavil a zase hned pokračoval v jízdě. Všechno zaspali. Když se probudili, ve vagonu už byl nový stařešina a rozdával suchary na dva dny dopředu a vodu. Domluvili se s Ivanem, že jednu porci chleba dají Kruszewskému a Jackovi. Zjistili, že Jacek je na stejné palandě s nimi, ale na druhé straně u okénka. Chtěl si své místo vyměnit s jinými, aby se dostal vedle nich, ale u okénka nechtěl nikdo být. „Nevadí Jacku,“ těšili ho, „aspoň budeme mít přehled na obě strany.“ Michal slezl z horní palandy, aby dal kousek chleba Kruszewskému. Ten ho pohladil po vlasech a dal mu deset rublů. Michal se je zdráhal přijmout, ale Kruszewski trval na tom, že musí. Zval ho, aby se k němu posadil na kus řeči, ale Michal se omluvil, že musí nahoru plést ponožky. Však i jemu v klášteře jedny upletl a Kruszewski si moc liboval, že je má. Bůhvíkam je zavezou. Několikery ponožky už Michal upletl za chleba, teď potřeboval uplést jedny sám sobě. Měl dobré, pevné boty, které mu ušil na míru Volcia Mortků za osmdesát korun, se silnou podrážkou podbitou cvoky. Ty něco vydrží, a když si do nich navleče vlněné ponožky, bude mu teplo i v sibiřském mrazu. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218987
Vrátil se na svou palandu a hned se s Ivanem pustili do pletení. Ještě že ho to maminka naučila, teď se to hodí. Zaučil i Ivana a ten se pod jeho dohledem činil. Do večera měli uštrikováno po jedné ponožce. Přitom pozorovali z okénka, kudy vlak jede. Jacek hlásil stanice z druhé strany. Projeli Alexandrovku, Nikopol a večer přijeli do Zaporožje. Snědli chleba, zapili vodou a uvelebili se k spánku. Ráno se probudili ve Vorošilovgradě. Tady dostali k jídlu ťuľku, drobné ryby všech druhů, jedly se i s vnitřnostmi. Vymačkávali si je na chleba jako pomazánku. Nic dobrého to nebylo. Do kotlíků a plechovek vyfasovali teplou vodu a do velikého vědra pro celý vagon studenou. Pro velkou i malou potřebu sloužil okrouhlý otvor v podlaze. Každý se do něj za jízdy pořádně netrefil, zvlášť v noci, takže jeho okolí bylo značně zaneřáděno a nečistotu nebylo čím odstranit. Při mizerném žrádlu, které dostávali, byly střevní potíže jejich častým údělem. Michalovi už pomalu začalo být jedno, kudy jedou. Přestal sledovat stanice. Zato Poláci to dychtivě zjišťovali. Báli se, aby nejeli někam za Ural. Tam se jim nechtělo. Spíš by dali přednost tomu, kdyby se jelo do Archangelska, na sever. Když mluvili mezi sebou, pořád zdůrazňovali, že Evropa je civilizovanější než Asie. Možná si mysleli, že z Archangelska by bylo spíš možné utéci, kdežto za Uralem je něco takového vyloučeno. Druhého dne někdo zavolal: „Pyramidy!“ Michal se podíval okénkem ven. Jaké pyramidy? To je přece nesmysl. Ale spatřil něco, co skutečně vypadalo 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218987
jako pyramidy. Kdosi z Poláků nahlas vysvětloval, že jsou v Donbasu a ty špičaté kopce venku jsou haldy z dolů. Hlína, co zůstává při třídění uhlí. Michal nikdy nic takového ještě neviděl. Buď se ochladilo, nebo přijeli do chladnějšího podnebí. Možná se stalo obojí. Byla polovina listopadu. Venku bylo všechno bílé. Výšku sněhové vrstvy nešlo z dobytčáku odhadnout. Vojenský doprovod byl oblečen do vatovaných zimních kabátů a dlouhých kožichů. Na nohou měli válenky, na hlavách ušanky, na rukou rukavice. Na rozdíl od nich se vězňové museli spokojit s tím, v čem je enkávedisté odvezli z domova a co už ze sebe po celé týdny pomalu ani nesvlékali. Teplé oblečení, které jim mělo být po odsouzení vydáno, bachaři zašmelili. Topivo, které bylo ve vagoně, už bylo spotřebováno a venku řádila skutečná ruská zima. Ve vagonu šla vězňům pára od úst. Někteří z nich onemocněli, mezi nimi i Marian Kruszewski. Michal se domluvil s Ivanem a Jackem, že jakmile někde vlak zastaví, nebo bude projíždět místy, kde jsou lidé, budou bouchat na stěny a dveře vagonu a křičet, ať jim dají topivo, že tu lidé mrznou. Vojáci však na jejich křik vůbec nereagovali. Stav Kruszewského se velmi zhoršil. Rozhodli se, že ve vagonu musí kvůli němu za každou cenu zatopit. Během dne za jízdy vyndali ze své palandy jednu fošnu. Tu opřeli jedním koncem o spodní palandu 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218987