smutku, ale spíš myšlenka, že ji Marta chtěla záměrně vyvést z rovnováhy. Ta žabka se jí dobře hodila do plánu. Lis ve tři ráno vstane, poté, co několik hodin jen tak ležela a nepodařilo se jí usnout. Přes ramena si přehodí tlustý svetr, vklouzne do kozaček a vydá se podél zdi. Vidí čtyři do sebe zapletené děti. Chrápou, Petrovi visí z koutku úst tenká bílá slina, odráží se v měsíčním svitu. Lis stojí a dívá se na ně a nemůže jinak než uznat, že z nich vyzařuje božský klid. Tyhle čtyři nelidsky navzájem propojené děti zažívají takové štěstí, jaké jiní těžko poznají, kromě ní samotné a jejích bratrů a sestry. Zatímco se na ten elysejský řetězec dětí dívá, bolest z ní odejde. To, že nikdy děti neměla, jí připadalo příšerné, a ta bolest pravděpodobně nikdy nezmizí, ale dokáže v tom, v určitých momentech, najít radost. A teď zrovna takový krátký okamžik nastal. Pohled na tohle pulzující zátiší ji zahřeje. I ona dala pozemským prožitkům pojmenovaným „bratr a sestra“ význam, který není z tohoto světa. Bratrství a sesterství, jaké zná, pochází z bujařejšího eldoráda, místa, na jaké musí mít i tyhle čtyři spící děti nějaké čidlo. Ale i když by ji mělo tohle vědomí s dětmi spojovat, zdá se, že právě taková intimní sounáležitost jejich vztah tolik znepříjemňuje. Lis se na ty čtyři dívá ze vzdálenosti víc než pět metrů. Nevšimne si, že Marta otevřela oči. Lis upadne do vzpomínek na vlastní mladá léta se svými bratry a sestrou. Najednou ji z toho klubka dětí, které v tu chvíli působí zle, přepadne strach. Marta vidí starou ženu s řídkými, krátkými, ostře střiženými vlasy. Je to krásná žena, říká si Marta, zatímco předstírá, že spí. Taky by se chtěla stát někým takovým. Lis přistoupí blíž, hlavně se jí z celého srdce líbí malí chlapečci. Marta se nehýbe. Chladně se na Lis podívá, jako kočka, která chce ochránit svá koťata, ačkoliv z Lis nevyzařuje skoro nic hrozivého. Tihle čtyři, kteří prožívají, co prožila i ona, tohle tolik intenzivní propojení, 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218811
tahle tělesná důvěra, jak by ji mohla taková princátka ohrozit v jejím bytí? Lis se kouká hypnotizovaně, bez jakékoliv naděje nebo touhy, na tento naprosto nádherný výjev. Marta vidí, jak se Lis přibližuje. Ta žena, pomyslí si Marta, měla fascinující život, a je to na ní vidět. Marta by si taky přála stát tak pevně na nohou, jako tahle uštěpačná dáma. Mláďata tygra kaspického, napadne Lis, krásná na pohled, ale se zabijáckým instinktem, to zná náhodou sama od sebe. Klid těch čtyř dětí pospolu působí, že dokážou neuvěřitelné věci. Marta si řekne, že taková vzdálenost už stačí: Lis se víc přiblížit nesmí. Marta zvedne prudce hlavu. Lis vykřikne, a hned se začne šeptem omlouvat, nikoho jsem neprobudila, pomyslí si. Ale Anouk všechno sleduje, ačkoliv dělá, že spí. „Jsi vzhůru,“ zašeptá Lis. „Ty taky,“ řekne Marta. „Ano, já…“ „Nikdy jsi neměla děti,“ řekne ještě jednou Marta. Lis si překvapeně povzdechne: „Ne, ne, je to tak, to jsi samozřejmě věděla.“ „Jo,“ řekne Marta. „Vždycky jsem to věděla.“ „Pak,“ Lis se neobratně usměje, „není moc slušný se na to ptát.“ „Ale máš stejně jako my bratry a sestru.“ „Ano,“ odpoví Lis, „a to je hodně.“ Rozhostí se ticho. Ty dvě se na sebe dívají. Ticho chladného betonu. Peter ve spánku stiskne ruku do pěstičky a zase ji povolí. Marta řekne velmi pomalu, zřetelně artikulovaně: „Teď už jsi moc stará na to, aby sis udělala děti.“ Lis se na Martu několik dlouhých vteřin konsternovaně dívá. „Ani kousíčkem těla nemyslím na to, že bych si měla dělat děti.“ „Ale jo,“ namítne Marta. „Ale ne,“ nedá se Lis. „Co budeš dělat, až odsud odejdeš?“ 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218811
„Já odsud neodejdu,“ zareaguje Lis. „Ale jo,“ řekne Marta. „Ale ne.“ V tu chvíli Anouk prudce vyletí ruka. Mrští špičatý kámen na Lisino čelo. Ta ztratí rovnováhu, ale zůstane stát vzpřímeně, třesoucí se ruku si položí na čelo. Překousne bolest. Ruku si posune před oči, vidí lesknoucí se krvavý otisk, a pak se podívá na děti. Anouk má položenou hlavu na chrápajícím Peterovi, a úplně klidně se na Lis dívá. I Marta tam jen tak leží, má otevřené oči, a s naprostým klidem hledí na Lis, která silně krvácí z rány nad okem. Lis ze sebe nedokáže vydat ani slovo. Ohromeně střídavě hledí na krev, na ruce a na děti, bolest si stále ještě neuvědomuje. Anouk a Marta se s děsivým klidem dívají přímo na Lis. Lis se chce křičet, nadávat, ale to, co se stalo, bylo tak nečekané a nepochopitelné, že odklopýtá pryč. Děvčata zavřou oči, chvíli bude trvat, než zase usnou. Na jižní straně zdi, kde má Lis vlastní místo, se posadí na svou dřevěnou postel. Z lékárničky vytáhne zrcátko a obvaz. Celá roztřesená si ošetří ránu, je hluboká, přemýšlí, jestli potřebuje zašít, krev pořád teče. Nechce budit bratry ani sestru, tohle musí udělat sama, říká si. Každý z nás bude tohle muset udělat sám. Vstane, popadne pytel a začne do něj překotně cpát oblečení. Je černočerná tma a zima, světlo dává jen půlměsíc. Žlutá letní halenka: vzít. Pár kozaček s kožešinkou uvnitř: nebrat. Šperky: vzít. Hodně tlustá deka: nebrat. Kuchyňské potřeby, aby mohla péct dorty: vzít. Klopýtá přes kousek pozemku, který se stal její stranou u zdi. Z jejích rozhodnutí se vytratila logika a ona si to uvědomuje. Hodí pytel na zem a už se po něm ani neohlédne. Jde ke kousku půdy, kde je záhon s květinami a rostlinami, o něž se stará, s rostlinami, které dostává od Jeana-Jacquesa. Začne holýma rukama vytrhávat ze země růže. Pořeže se o trny. Zem je moc tvrdá, moc studená, aby se z ní daly 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218811