MUÎ
Z
VYSOKÉHO
ZÁMKU
poradit s orákulem, zeptat se na význam Okamžiku. Vzdálil jsem se tao, to je jasné. Pod kterým z šedesáti čtyř hexagramů se lopotím? uvažoval. Ze zásuvky v psacím stole vytáhl I-ťing a položil oba svazky na stůl. Na tolik se musím zeptat mudrců. Mám tolik otázek, že je ani nedovedu zformulovat... Když přišel pan Ramsey, měl už pan Tagomi svůj hexagram. „Podívejte se, pane Ramsey.“ Ukázal v knize. Vyšel hexagram čtyřicet sedm. Útlak. Vyčerpání. „To je špatné znamení,“ usoudil pan Ramsey. „Na co jste se ptal, pane? Pokud nejsem příliš smělý.“ „Ptal jsem se na význam současného Okamžiku. Všeobecně. Nevyšla žádná pohyblivá čára. Statický hexagram.“ Zavřel knihu. * Ve tři hodiny téhož odpoledne se Frank Frink rozhodl poradit s orákulem, neboť s obchodním partnerem stále čekali na Wyndam-Matsonovo rozhodnutí ohledně peněz. Jak to dopadne? zeptal se a rozhodil mince. Vyšel hexagram čtyřicet sedm. Na páté čáře měl pohyblivou devítku. Uřezán nos a nohy v kotníku. Útlak z ruky muže s nachovými nákoleníky. Radost přichází tiše. Je prospěšné konat oběti a úlitby. Frank dlouho, nejméně půl hodiny studoval čáru a poznámky k ní, protože nechápal, co může znamenat. Hexagram, a především pohyblivá čára, ho zneklidňovaly. Nakonec dospěl k neradostnému závěru, že peníze nepřijdou. „Moc se na tu knížku spoléháš,“ řekl Ed McCarthy. Ve čtyři se objevil poslíček z W-M Corporation a podal Frankovi – 101 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218795
P H I L I P K. D I C K
s McCarthym kancelářskou obálku. V ní našli podepsaný šek na dva tisíce dolarů. „Takže ses spletl,“ prohlásil McCarthy. Orákulum jistě naráží na nějaké budoucí důsledky, pomyslel si Frank. V tom je ta potíž: až se to stane, ohlédnu se a budu přesně vědět, čeho se proroctví týkalo. Jenže teď... „Můžeme se začít zařizovat,“ řekl McCarthy. „Dneska? Hned teď?“ Frank na to byl unavený. „Proč ne? Objednávky máme vypsané, stačí je hodit do schránky. Čím dřív, tím líp. A to, co se dá sehnat v okolí, si nakoupíme sami.“ Ed si vzal sako a přichystal se k odchodu. Už přemluvili Frinkova domácího, ať jim pronajme sklep. Teď v něm skladoval haraburdí. Až vyklidí krabice, mohou si postavit dlouhý ponk, zavést elektriku, světla, namontovat motory a transmise. Plány, technické požadavky a potřebné díly mají vypsané. Takže už vlastně začali. Máme firmu, uvědomil si Frank. Dokonce se shodli na jméně: EDFRANK, UMĚLECKÉ KLENOTNICTVÍ „Dneska maximálně nakoupím fošny na ponk a možná něco z elektriky. Ale žádný materiál.“ Vydali se do skladu řeziva na jihu San Franciska. Ani ne za hodinu měli nakoupeno. „Co tě žere?“ zajímal se Ed McCarthy, když vešli do železářského velkoobchodu. „Ty peníze. Je mi z toho smutno. Takhle financovat firmu.“ „W-M to chápe.“ Já vím, pomyslel si Frink. Proto je mi z toho smutno. Sestoupili jsme do světa. Už jsme jako on. Z toho mám mít radost? „Neohlížej se za sebe. Pěkně dopředu. Začínáme podnikat.“ Já se dívám dopředu, namítl v duchu Frink. Vzpomněl si na hexagram. Jaké oběti a úlitby mám přinést? A komu?
– 102 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218795
7
Elegantní japonští manželé, kteří navštívili krám Roberta Childana, Kasourovi, mu koncem týdne zavolali a pozvali ho domů na večeři. Čekal, kdy se ozvou, a teď měl velikou radost. Americká umělecká řemesla zavřel o něco dříve a vzal si rikšu do uzavřené čtvrti, kde Kasourovi bydleli. Čtvrť znal, i když tam nebydlel jediný běloch. Šlapací taxík ho vezl klikatými uličkami mezi trávníky a vrbami, Childan vzhlížel k moderním činžovním domům a podivoval se jejich ladným křivkám. Tepané balkónky, vznosné, a přece moderní sloupy, pastelové barvy, kombinace různých povrchů... hotové umělecké dílo. Pamatoval doby, kdy tu ležely jen válečné trosky. Malé japonské děti, které si hrály venku, ho chvíli beze slova sledovaly, než se vrátily k fotbalu či baseballu. Ale dospělí ne, všiml si. Dobře oblečení mladí Japonci si ho prohlíželi s velkým zájmem, ať právě vystupovali z auta nebo vcházeli do domu. Bydlí tu snad? Mladí japonští obchodníci se vracejí z práce... bydlí tu i ředitelé obchodních misí. Childan si všiml zaparkovaných cadillaků. Jak se rikša blížila k cíli, byl čím dál nervóznější. Krátce nato, když šel po schodech k bytu Kasourových, si říkal: Dobře se podívejte, nejsem tady obchodně, ale na návštěvě. Samozřejmě si dal nadmíru záležet na úboru, přinejmenším na vzhled se může spolehnout. Vzhled, to je ono. Jak vlastně vypadám? Nikoho nepopletu, nepatřím sem. Na půdě, již bílý muž vymýtil pro jedno z nejkrásnějších měst. Jsem cizinec ve vlastní zemi. Po koberci na chodbě došel ke správným dveřím a zazvonil. Za okamžik se otevřely. Stála v nich mladá paní Kasourová v hedvábném kimonu a obi, dlouhé lesklé černé vlasy rozpuštěné – 103 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218795