98
PHILIP K. DICK
k nám přiblížil, zdálo se mi, že mu oblek padne lépe než ostatním cestujícím. Určitě byl šitý na míru, nejspíš v Anglii nebo Hongkon‑ gu. Muž vypadal i uvolněněji než ostatní. Na očích měl tmavé brý‑ le s nádechem zelené bez obrouček. Stejně jako na fotografiích byl ostříhaný hodně nakrátko, skoro jako voják. Za ním cupitala usměvavá žena, kterou jsem znal: Colleen Nildová. Pod paží dr‑ žela psací podložku s přicvaknutými papíry. „Jsou tři,“ poznamenala Pris. Společně s nimi vystoupil z leta‑ dla ještě jeden muž, hodně malý, zavalité postavy, na sobě měl špatně padnoucí hnědý oblek s příliš dlouhými rukávy a noha‑ vicemi. V obličeji byl brunátný, nos měl jako bambuli a na šišaté hlavě měl dlouhé, prořídlé vlasy, uhlazené ze strany na stranu. Na kravatě měl sponu a způsob, jakým si to krátkýma nožkama vykračoval za Barrowsem, dával tušit, že jde o právníka. Takto to‑ tiž právníci u soudu vyrážejí ze svého místa – jako manažer base‑ ballového klubu, který napochoduje na hřiště na protest proti rozhodnutí sudího. Při pohledu na něj mě napadlo, že protest‑ ní gesto je u všech profesí stejné: řítíte se vpřed a u toho mluví‑ te a máváte rukama. Právník se usmíval od ucha k uchu, ale z jeho výrazu bylo jas‑ né, že je neustále ve střehu. Pořád něco drmolil na Colleen Nil‑ dovou. Přišel mi jako sympatický chlapík, někdo s ohromným množstvím energie – přesně ten typ, kterého bych v Barrowso‑ vých službách očekával. Colleen na sobě měla stejně jako při na‑ šem předchozím setkání prošívaný vycpaný kabát modročerné barvy, který na ní visel jako kus olova. Tentokrát ale měla ještě rukavice, klobouk a novou koženou kabelku ve stylu pošťácké brašny. Poslouchala, co jí právník říká. Muž během nepřetržité‑ ho proslovu mával rukama do všech stran jako dekoratér interi‑ érů nebo mistr na stavbě. Bylo na něm něco, co vyvolávalo vlídný, přátelský dojem. Část napětí ze mě spadla. Nejspíš to bude vel‑ ký šprýmař, pomyslel jsem si. Měl jsem pocit, že mu rozumím.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218762
Dokážeme vás stvořit
99
Barrows došel až na konec schůdků. Jeho oči nebyly pod tma‑ vými brýlemi vidět, hlavu měl mírně skloněnou, aby si viděl na nohy. I on naslouchal svému právníkovi. Když sestoupil na zem, Maury vykročil dopředu. „Pane Barrowsi!“ Barrows ustoupil z cesty, aby lidé za ním mohli projít, a je‑ diným ladným pohybem se otočil a podal Maurymu ruku. „Pan Rock?“ „Ano, pane,“ řekl Maury a potřásl si s ním. Colleen Nildová a právník se postavili stranou, stejně jako já a Pris. „Tohle je Pris Frauenzimmerová. A tohle je můj společník Louis Rosen.“ „Těší mě, pane Rosene,“ potřásl si se mnou Barrows rukou. „Tohle je paní Nildová, moje sekretářka. A tenhle pán se jmenu‑ je Blunk, můj právní zástupce.“ Všichni jsme si potřásli rukama. „Ale že to tady profukuje, co?“ poznamenal Barrows a vyrazil k ter‑ minálu. Pohyboval se tak rychle, že jsme za ním museli popobíhat jako stádo velkých nemotorných zvířat. Nohy pana Blunka kmi‑ taly jako ve zrychleném černobílém filmu. Nicméně se nezdálo, že by mu to nějak vadilo. Dál vyzařoval pohodu. „Boise,“ prohlásil a rozhlížel se kolem sebe, „Boise v Idahu. Co si asi vymyslej příště?“ Colleen Nildová šla vedle mě. „Ráda vás znovu vidím, pane Rosene,“ oslovila mě. „Ta Stantonova loutka se nám moc líbila.“ „Úžasná konstrukce,“ houknul na nás zepředu Blunk – šli jsme totiž v závěsu. „Nejdřív jsme si mysleli, že je to kontrola z berňá‑ ku.“ Srdečně a přátelsky se na mě usmál. Úplně vepředu šli Barrows a Maury, Pris ustoupila dozadu, protože dveře haly byly příliš úzké. Nejdřív vstoupili Barrows s Maurym, za nimi prošla Pris, potom pan Blunk a nakonec Col leen Nildová a já. Než jsme stačili projít budovou a vyšli na dru‑ hé straně, kde čekaly taxíky, Barrows a Maury už stáli u limuzíny. Uniformovaný řidič otevřel zadní dveře a oba nastoupili.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218762
100
PHILIP K. DICK
„Nemáte nějaká zavazadla?“ zeptal jsem se paní Nildové. „Žádná. Čekat na ně je ztráta času. A jsme tu jenom na pár hodin, pak hned poletíme zpátky. Nejspíš pozdě v noci. A kdy‑ bychom z nějakého důvodu zůstali, koupíme si všechno, co bu‑ deme potřebovat.“ „Aha,“ pronesl jsem s obdivem. Do limuzíny jsme nasedli i my ostatní, řidič obešel vůz a za‑ krátko jsme jeli po silnici do samotného Boise. „Nechápu, jak si chce Stanton otevřít v Seattlu právnickou kan‑ celář,“ řekl Maury Barrowsovi. „Na vykonávání právní praxe ve státě Washington přece nemá licenci.“ „Máte pravdu, nejspíš se s ním brzy opět shledáte.“ Barrows vytáhl cigaretové pouzdro a nejdřív Maurymu a potom mně na‑ bídl cigaretu. Shrnul jsem si dosavadní postřehy a dospěl jsem k závěru, že Barrows se od nás liší hlavně tím, že vypadá, jako by mu oblek ze šedé anglické vlny narostl, podobně jako zvířatům roste srst. Byl zkrátka jeho součástí stejně jako nehty a zuby. Nicméně mu nevěnoval žádnou pozornost – jako nevěnoval pozornost svojí kravatě, botám, cigaretovému pouzdru a ničemu dalšímu, co se nějak týkalo jeho vzhledu. Takže takhle vypadá život multimilionáře, pomyslel jsem si. Je to obrovský rozdíl, když to člověk srovná se spodní příčkou žebříčku, na které jsem byl třeba já a kde člověk řeší, jestli náho‑ dou nemá rozepnutý poklopec. Proto se spodina – tedy lidi jako já – vždycky pokradmu dívá dolů. Takový Sam K. Barrows si ur‑ čitě potají nezkontroloval poklopec jedinkrát v životě. Kdyby ho měl rozepnutý, prostě by si ho zapnul a basta. Kéž bych byl bo‑ háč, pomyslel jsem si. Propadal jsem se do deprese. Jsem prostě k ničemu. Nedostal jsem se ani do fáze, kdy bych si jako ostatní lidé dělal starosti o svůj uzel na kravatě. A nejspíš se tam ani nedostanu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218762