98
PHILIP K. DICK
k nám přiblížil, zdálo se mi, že mu oblek padne lépe než ostatním cestujícím. Určitě byl šitý na míru, nejspíš v Anglii nebo Hongkon‑ gu. Muž vypadal i uvolněněji než ostatní. Na očích měl tmavé brý‑ le s nádechem zelené bez obrouček. Stejně jako na fotografiích byl ostříhaný hodně nakrátko, skoro jako voják. Za ním cupitala usměvavá žena, kterou jsem znal: Colleen Nildová. Pod paží dr‑ žela psací podložku s přicvaknutými papíry. „Jsou tři,“ poznamenala Pris. Společně s nimi vystoupil z leta‑ dla ještě jeden muž, hodně malý, zavalité postavy, na sobě měl špatně padnoucí hnědý oblek s příliš dlouhými rukávy a noha‑ vicemi. V obličeji byl brunátný, nos měl jako bambuli a na šišaté hlavě měl dlouhé, prořídlé vlasy, uhlazené ze strany na stranu. Na kravatě měl sponu a způsob, jakým si to krátkýma nožkama vykračoval za Barrowsem, dával tušit, že jde o právníka. Takto to‑ tiž právníci u soudu vyrážejí ze svého místa – jako manažer base‑ ballového klubu, který napochoduje na hřiště na protest proti rozhodnutí sudího. Při pohledu na něj mě napadlo, že protest‑ ní gesto je u všech profesí stejné: řítíte se vpřed a u toho mluví‑ te a máváte rukama. Právník se usmíval od ucha k uchu, ale z jeho výrazu bylo jas‑ né, že je neustále ve střehu. Pořád něco drmolil na Colleen Nil‑ dovou. Přišel mi jako sympatický chlapík, někdo s ohromným množstvím energie – přesně ten typ, kterého bych v Barrowso‑ vých službách očekával. Colleen na sobě měla stejně jako při na‑ šem předchozím setkání prošívaný vycpaný kabát modročerné barvy, který na ní visel jako kus olova. Tentokrát ale měla ještě rukavice, klobouk a novou koženou kabelku ve stylu pošťácké brašny. Poslouchala, co jí právník říká. Muž během nepřetržité‑ ho proslovu mával rukama do všech stran jako dekoratér interi‑ érů nebo mistr na stavbě. Bylo na něm něco, co vyvolávalo vlídný, přátelský dojem. Část napětí ze mě spadla. Nejspíš to bude vel‑ ký šprýmař, pomyslel jsem si. Měl jsem pocit, že mu rozumím.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218762