Den 5. 27. prosince 9:00 dopoledne Oknem proudilo dovnitř slunce. Bylo ráno, ale neměl jsem potuchy, kolik je. Mobil se vybil a hodinky jsem přestal nosit už před léty. Pak se mi najednou rozbřesklo – modré nebe. Hleděl jsem oknem ven na modré nebe. Lauren byla schoulená pod dekou, Luke se vklínil mezi nás. Sklonil jsem se k ní, políbil jsem ji na tvář a pokusil se vytáhnout svou ruku zpod Laureniny hlavy. Ospale zaprotestovala. „Promiň, miláčku, musím vstávat,“ zašeptal jsem. Otráveně našpulila rty, ale pustila mě. Vylezl jsem z postele, a než jsem je pečlivě oba zase přikryl, dala se do mě zima. Rychle jsem si natáhl tuhé, studené džíny a svetr a po špičkách jsem se vyplížil z Chuckovy ložnice pro hosty. Teď to byla naše ložnice. Generátor za oknem pořád uspokojivě předl, jenže ta malá elektrická topidla, která jsme na něj zapojili, nedokázala byt pořádně vytopit. Ale i tak jsem znovu obdivoval šmolkově modré nebe. Byla to nádhera. Vzal jsem si z Chuckova kredence sklenici a naklonil jsem se k dřezu, abych si nalil vodu. Modré nebe přede mnou, nic než modré nebe. Otočil jsem kohoutkem, ale nic se nestalo. Svraštil jsem čelo, koutek jsem zavřel a zase otevřel, pak jsem zkusil teplou vodu, ale nic. Dveře do bytu zavrzaly, otevřely se a dovnitř pronikl hlas z rádia. Ve dveřích se objevila Chuckova hlava. Díval se, jak zkouším kohoutky. „Voda není,“ potvrdil mi a postavil na podlahu dva patnáctilitrové kanystry. „Přinejmenším v kohoutcích není.“ „Spíš ty vůbec někdy?“ Dal se do smíchu. „Voda netekla už v pět, když jsem vstával. Nevím, jestli je to tím, že zhavarovala čerpadla a město ji bez čerpadel nedokáže vyhnat do pátého patra nebo jestli zamrzly trubky nebo jestli zkolabovala městská potrubí, ale jednu věc vím s jistotou.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218543
102 / Matthew Mather „A to co?“ „Venku je setsakramentská zima, přes dvacet pod nulou a fičí tam jako v pekle. Modré nebe znamená větší mráz. Sníh mám radši.“ „Dá se ta voda opravit?“ „Ne.“ „Mám jít nosit vodu s tebou?“ „Ne.“ Čekal jsem. Bylo jasné, že pro mě má v zásobě nějakou jinou svízel. „Potřebuju, abys přinesl benzin do generátoru.“ Zasténal jsem. „A co Richard? A co všichni ti lidi na chodbě?“ „Richarda jsem poslal včera večer a bylo to beznadějné. Na takové věci je nám platný jako mrtvému zimník. Vezmi si s sebou toho kluka.“ „Toho kluka?“ Chuck se vyklonil na chodbu: „Hej, Indy!“ zaječel. Z dálky se ozvalo tázavé: „Ano?“ „Hoď si něco na sebe. Jdeš s Mikem na dobrodružnou výpravu.“ Už chtěl odejít, ale ještě se zastavil a lišácky se na mě usmál. „A naplňte rovnou dva patnáctiltrové kanystry, jo?“ * „Odkud pochází jméno Indigo?“ Krčil jsem se v závětří a práci jsem nechal na tom klukovi. Cestou mlčel a jen hleděl do prázdna. Když jsem mu řekl, ať vyhrabe první auto, mlčky přikývl a beze slova začal systematicky odhazovat sníh. „Od jedné rodiny z Louisiany. Pěstovali tam indigovník. Pojmenovali nás po něm.“ Nevypadal jako Afroameričan, ale jako běloch taky ne – tmavé vlasy ostříhané nakrátko, exotické, skoro asijské rysy. Nejnápadnější – či přinejmenším nezvyklý – na něm byl obrovský křišťál, zavěšený na zlatém řetízku na krku. „Indigo je jedovaté, ne?“ konverzoval jsem snaživě. Byli jsme venku na Dvacáté čtvrté, na protější straně ulice, pár domů od našeho. Většinu bližších aut jsme už vycucli. Kluk přikývl a házel dál. „Řek bych.“ Rozhlédl jsem se po ulici a představil jsem si miliony lidí lapených v tomto ledovém království s námi. Odtud vypadalo město opuštěně, ale daly se nějak vycítit masy lidí, schoulené v obrovských
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218543
Kyberbouře /103 jednotvárných šedých budovách, nalepených na sebe, které se táhly věžák za věžákem do sněhové dálky jako betonoví zajatci mrazivé pustiny. Ten neustálý sykot mi začal dělat starosti, říkal jsem si, jestli neuniká benzin, ale pak mi došlo, že to šustí drobounká ledová tříšť, kterou vítr žene po sněhu. „A jak tě napadlo přijít zaklepat na náš dům?“ Ukázal nahoru, na naše okna v pátém patře. „Oken, v nichž se svítí, není zas až tolik. Já bych neobtěžoval, ale ta rodina potřebovala pomoct.“ Mluvil o té mámě s dvěma dětmi. Nechali jsme je spát na pohovce na chodbě. Byly se silami na dně. „Ony patří k tobě?“ Zavrtěl hlavou. „Ale byly se mnou ve vlaku.“ „V jakém vlaku?“ Zarazil lopatu do sněhu, shýbl se k víčku od nádrže, očistil z něj led, zlehka na něj poklepal a pak nádržku otevřel. „V Amtraku.“ „Můj bože, tys byl v tom vlaku? Nestalo se ti něco?“ „Mně ne…“ Viditelně zplihl a zavřel oči. „Nemohli bychom mluvit o něčem jiném?“ Vzal patnáctilitrový kanystr a podíval se na mě. V jasně modrých očích se odrazilo nebe. „Copak váš dům nemá nějaký nouzový generátor?“ Přikývl jsem. „Nejde nastartovat. Proč? Myslíš, že bys to uměl?“ „Pochybuju, že by to k něčemu bylo. I kdybych ho nakrásně dokázal nahodit, topení by stejně nešlo.“ „Tak proč se ptáš?“ Vkleče na jednom koleni se narovnal a ukázal na náš dům. „Chuck říkal, že jeho generátor funguje na benzin i na naftu. Nedívali jste se, kolik nafty je v nádrži nouzového generátoru v domě?“ Kolem nás hvízdal vítr. „Ne,“ dal jsem se do smíchu, „to jsme se teda nedívali.“ Ani ne za pět minut už jsme stáli v suterénu a poslouchali dutý crkot, který se ozýval z druhého naplňovaného kanystru. Bylo tu zima, ale pořád mnohem tepleji než venku. Dokonce jsme nemuseli naftu ani nasávat, protože naspod nádrže byl výpustní ventil. „Přes sedm set litrů!“ zajásal jsem, když jsem si přečetl údaje na nádrži. „Na tohle náš malý generátor pojede týdny.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218543