Den 5. 27. prosince 9:00 dopoledne Oknem proudilo dovnitř slunce. Bylo ráno, ale neměl jsem potuchy, kolik je. Mobil se vybil a hodinky jsem přestal nosit už před léty. Pak se mi najednou rozbřesklo – modré nebe. Hleděl jsem oknem ven na modré nebe. Lauren byla schoulená pod dekou, Luke se vklínil mezi nás. Sklonil jsem se k ní, políbil jsem ji na tvář a pokusil se vytáhnout svou ruku zpod Laureniny hlavy. Ospale zaprotestovala. „Promiň, miláčku, musím vstávat,“ zašeptal jsem. Otráveně našpulila rty, ale pustila mě. Vylezl jsem z postele, a než jsem je pečlivě oba zase přikryl, dala se do mě zima. Rychle jsem si natáhl tuhé, studené džíny a svetr a po špičkách jsem se vyplížil z Chuckovy ložnice pro hosty. Teď to byla naše ložnice. Generátor za oknem pořád uspokojivě předl, jenže ta malá elektrická topidla, která jsme na něj zapojili, nedokázala byt pořádně vytopit. Ale i tak jsem znovu obdivoval šmolkově modré nebe. Byla to nádhera. Vzal jsem si z Chuckova kredence sklenici a naklonil jsem se k dřezu, abych si nalil vodu. Modré nebe přede mnou, nic než modré nebe. Otočil jsem kohoutkem, ale nic se nestalo. Svraštil jsem čelo, koutek jsem zavřel a zase otevřel, pak jsem zkusil teplou vodu, ale nic. Dveře do bytu zavrzaly, otevřely se a dovnitř pronikl hlas z rádia. Ve dveřích se objevila Chuckova hlava. Díval se, jak zkouším kohoutky. „Voda není,“ potvrdil mi a postavil na podlahu dva patnáctilitrové kanystry. „Přinejmenším v kohoutcích není.“ „Spíš ty vůbec někdy?“ Dal se do smíchu. „Voda netekla už v pět, když jsem vstával. Nevím, jestli je to tím, že zhavarovala čerpadla a město ji bez čerpadel nedokáže vyhnat do pátého patra nebo jestli zamrzly trubky nebo jestli zkolabovala městská potrubí, ale jednu věc vím s jistotou.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218543