„Nemyslím jen na peníze,“ řekla s obvyklým revolucionářským svitem v očích. Potom už mlčela. Po zbytek dne. Vypadalo to nebezpečně, určitě vymýšlela svůj vlastní trik, jak se k artefaktu dostat. Kdybych jen tak věděl proč to vlastně dělá. Ptát se nemělo smysl. Ubytovali jsme se v laciném hotýlku, který pro Pozemšťany sice vypadal exoticky, ale ve skutečnosti muselo jít o theréanskou verzi Holiday Inn nebo Tuláka po hvězdách. Nic moc komfort, jedna místnost s postelemi, dvě skříně, kumbálek sociálního zařízení. Když zaplatíte předem, máte nárok na slevu. Promiňte, ale tak dobře pozemšťansky náš kybernetický tlumočník neumět, on nebýt hlavní funkce pro návštěvy z taková dálka. SLEVA nerozumět, opakovat. Litovat. Večer jsme prošli město. Nijak zvlášť nežilo. Kdyby se tu nevyskytovaly pro naše oči exotické mimozemské rasy, za ošoupané podrážky by prohlídka nestála, zvláště když se v baru musíte spokojit s velice omezenou, maximálně dvouřádkovou nabídkou. Riskovat a ochutnat něco místního je absolutní nesmysl, nedá se příliš předpokládat, že zdejší doktoři vědí jak je lidské tělo uspořádáno a při poskytování první pomoci můžete přijít o nějaký ten teoreticky přebytečný orgán. Ráno jsme se znovu vrhli na turistiku. Bylo to, koneckonců, naše současné krytí. Zatáhl jsem ty dva do dvou galerií nebo obchodů s turistickými upomínkami, a jednoho nonstop biografu, kde to nestálo za nic, protože překladače nevedli. Potom se naše cesty rozešly, Beríen s Tománkem uzavřeli protikulturní pakt, potvory. Že se raději budou kochat přírodou než poslouchat mé rádobymoudré přednášky o překrásné sytosti barev a procítěném výkonu hlavního představitele. Utrousil jsem něco sexuálně jednosmyslného, na což Beríen reagovala vousatou poznámkou o humiditě mezí a
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218498
Tománek zavrčením. Smluvil jsem si s nimi rande před soumrakem a sám se vrátil do hotelu, abych si vyzvedl poštu. Schránka Dexteru obsahovala kromě několika nesrozumitelných reklam i vzkaz od pana konzula XXX. Tlumočil ji tajemník. „Pan konzul Svern Mateader Svern vás přijme zítra po odpolední siestě.“ Což znamená, že pro pana Doplňte_si_sami, jsme turisté, jež pravděpodobně potřebují vyřešit nějaký drobný problém. Čili důvěrněji – Eterňané si mou historku definitivně kupují. Večer jsem to řekl těm dvěma. Nijak je to nepřekvapilo, počítali s tím, jak mi bylo jednohlasně oznámeno. A ať se prý hodlám předvést, protože všechno je teď na mně a oni si berou oddechový čas. Nazítří ale zapomněli na averzi vůči místní kultuře a nehnuli se ode mne, i když jsem je protáhl další galerií a pomstychtivě zatáhl na stejný film. Tománek byl jako na trní, Beríen také. Její nervozita byla snad z jiného soudku, než potomečkova, ale stejně jako on tak i ona přestala reagovat na rejpání, nervózně si mnula co chvíli ruce a pokoušela se pískat nějakou melodii. Nu, ani já nebyl zrovna příkladným vzorkem muže ledové tváře a železných nervů, ale rozhodně jsem vypadal klidněji než oni. Také proto, že jsem přemýšlel. O nich. Tománek viděl v úspěchu eternské akce spíš cestu z obrovského průšvihu, v němž se ocitl, a který hrozil přehodit jeho dosud klidný a takřka spořádaný život stejně jako tornádo přeneslo Dorotčin dům na hlavu zlé čarodějnice. I když někde tam vespod ležela představa o balíku peněz, které by se k tomu mohly připojit, záchrana kůže měla stoprocentní prioritu. Peníze nebyly cítit ani z Beríen. Jistý fatalismus ano. Nepředpokládala, že by se to povedlo, dopředu se smířila s tím, že prohrajeme tak jako v Neutvarku – a zatraceně, stejně jako i tam, i teď z jejího nitra evidentně vyplouvala řada neú-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218498
spěchů a následných nadějí. K tomu jsem nepotřeboval empatii, abych cítil odevzdanost osudu. Co jste zač, slečno, a proč vlastně tohle všechno podnikáte? Její tajuplné, tak trochu neracionální chování, jež stále častěji pronikalo na povrch, mě provokovalo. Vypadalo to, že jediný primárně finančně zainteresovaný člověk jsem tu já. Trochu jsem je ještě napínal, když jsem se před audiencí nekonečně dlouho šlechtil, ale přežili to a tentokrát mě doprovodili až k vile. Usadil jsem je v nedalekém bistru, z něhož se mohli kochat pohledem na poklidnou ulici, a vyrazil. Protentokrát se to obešlo bez služebního postupu, ten nejnižší mě dopravil přímo do kanceláře nejvyššího a já se mohl osobně seznámit s vyznavačem funkce pleno titulo. Vypadal reprezentativně, jen obličej měl trochu protažený, bradu pokleslou. Později mi došlo, že to byla podvědomá snaha napodobit tvář Theréanců, jíž zdobí lícní torby, několik let v téhle funkci se na něm muselo podepsat. „Můj tajemník mě seznámil s vaším případem,“ řekl, když objednal podnos plný aetu. Než ho přinesli, mazal mi chvíli med kolem úst plkáním o mé loajalitě vůči Eternu. Když pak (zřejmě vrchní tajemník asistenta manažera pro obsluhu hostů) zmizel za dveřmi, přidal konzul několik vět o tom, že eternská společnost je otevřena všem, kdo jí chtějí pomoci. Pak přešel k věci. „Nepopírám, že naše odborníky to zaujalo. Nezajímají mě důvody, které vás přivedly. Určitě víte, že si musíme nějaké věci prověřit, takže vás tu ještě pár dní zdržíme, pokud vám to nevadí. Informoval jsem se na vaši osobu,“ přehodil náhle výhybku, „A bylo mi řečeno, že váš strýc by byl rád, kdybyste ho v blízké době navštívil.“ „Strýc Dmar?“ „Toho neznám. Pan Heru Corian Barre.“ „Aha.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218498