čkejte do rána. Kdybyste se teď vydal na jezero, utopil byste se,“ vysvětlili mu ještě. Stejně tak si stěžují i naši hastrmani, když se vyhlídnutá oběť nedostaví včas. A stejně jako v Čechách, i ve Švédsku je osud někdy nepodplatitelný. Ten muž poslechl a zůstal na noc v Bråtåkře. Ráno ho našli obličejem v umyvadle, jež měl v pokoji. Utopeného. V moři i v jezerech sladkovodních lze narazit též na bytost, zvanou Sjörå. Po celém Švédsku je známá především tím, že varuje před náhlými změnami počasí. Potvrdil to i jeden z toho mála aspönských rybářů, kteří v listopadu 1866 přežili silnou bouři, která se zničeho nic přihnala a zahubila mnoho mužů. Z vody se náhle vynořila hůl a ukázala k domovu, vyprávěl pak šťastný přeživší. A tak jsme poslechli a obrátili loď. Bylo to prý už potřetí, co ho sjörå varovala. Docházelo i k blízkým setkáním třetího druhu, kdy se vedle člunu vodní démonka vynořila, natáhla ruce a postěžovala si: „To je mi ale zima.“ Když jí v odpověď lodník věnoval rukavice, natáhla si je a recipročně poskytla dobrou radu, často ve verších: „Det sjuder i tallen, skramlar i hallen, far iland, vantevän.“ (Vítr sviští, kamení se tříští, vydej se ke břehu, můj skrz rukavice příteli) Bylo velmi důležité posloužit a následnou radu poslechnout, byť někdy sjörå místo zimy trpěla hlady či žebrala peníze. Nebo když s podobným požadavkem oslovila neznámá žena rybáře na zamrzlém jezeře. Většinou se totiž brzy poté přihnala bouře. Ne každé střetnutí se sjörou se ale neslo v duchu slušnosti a vzájemných protislužeb. Vracel se jednou jeden chalupník přes jezero Helgasjön,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218497
když se uprostřed loďka náhle zastavila. Nepohnul s ní ani dopředu, ani dozadu. A s hrůzou pak zjistil, že v jednom směru přece jen polohu mění – potápěla se. Ze dvou stran ji svíraly z vody se vynořivší ruce a táhly jí ke dnu. Chalupník byl sice vyděšený, ale strach mu nesvázal ruce, naopak. Popadl sekeru, sek na jednu a sek na druhou stranu, do lodě spadlo deset prstů a přestala se potápět. Odvážný plavec se rychle chopil vesel a co jen to šlo hnal plavidlo ke břehu. Nad jezerem se vzápětí na to strhla silná bouře. Jen tak tak, ale i toto nebezpečí přežil a mohl o něm později vyprávět. Co víc, několik dnů nato našli lidé na břehu jezera mrtvé sjořino tělo. To je mimochodem zaznamenaná a potvrzená věc, že byly kdysi nalezeny palec a žebro mrtvého vodníka a poslány Královské švédské akademii věd. Bohužel se oba preparáty roku 1752, když se instituce stěhovala, ztratily. Škoda. Takových hmatatelných důkazů existence nadpřirozených tvorů mnoho nemáme. Ale ono by to možná dopadlo stejně, jako v případě britského obra Wadeho, jehož žebro uchovávali na hradě Mulgrave jako důkaz toho, že tento dobrý tvor spolu se svou ženou Bell skutečně vybudovali hrad a cestu přes bažiny, jakožto i mnoho dalších užitečných staveb v okolí Whitby. Nenechaví vědci našeho střízlivého věku ale ctěnou památku sprostě identifikovali jako velrybí čelist. Bývalo zvykem sjöru, sídlící v určitém jezeře spoutat (myšleno přeneseně) nebo odehnat, než se rybář vypravil na lov. Vodníci totiž často svůj živel nejen symbolizují, ale také nad ním drží ochrannou ruku či ploutev. Proto je vhodné se s nimi domluvit, nebo je nějak převést. Ve Švédsku na to měli tenhle postup: Čtvrteční noci bylo nutné vyrazit na hřbitov a vzít něco posvěcené půdy.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218497
Příští čtvrtek (v noci, pochopitelně) vzít rybářské náčiní, onu svěcenou prsť a tu pak rozprášit v kruhu kolem místa, kde se člověk chystal lovit. Kruh musel být celistvý, jen v jednom místě byl přerušený, tu díru ovšem zastoupil rybář. A čekal. Až se sjörå vynoří. Když zjistila, že je uzavřena ve svatém kruhu, hledala kudy ven a našla jedinou cestu – přes rybáře. A začala vyvádět a pak vyjednávat. Bylo zapotřebí neustupovat, dokud nedovolí ve své vodě ryby chytat, pak je ovšem nutné ji pustit z kruhu ven. Jak jste si jistě uvědomili, nehodí se tahle praktika pro větší jezera, proto někde říkávali, že stačí mít svěcenou půdu jen na botách a v nich vodu obejít. Na severu pak místo hlíny na sjöru líčili zvířecí hlavy: kočičí, bobří nebo lachtaní. Obrana či lapání bubáků je záležitost docela sofistikovaná. Vidíte, na to bych málem zapomněl. Než se přesuneme o stát dál, musíme si pro případ budoucí samostatné návštěvy předat jisté informace praktické. I naecken, stejně jako jiní vodníci, kromě vyhrávání k tanci a učení docela obyčejně a definitivně topil. Proto se koupajícím doporučovalo – podobně jako jinde v Evropě – čtení z Bible, znamení kříže a především velmi osvědčené železo. Stačil ho kousek položit na břeh, aby se k němu mohl cákající se plavec rychle vrátit, nebo aby vodníka zaměstnalo. Někdy se ještě použila průpovídka: Neck, Neck, Naleputa, du ar pa lann, men jag ar i vann což prý znamená: Necku, necku, jehel zloději, na souši jsi a ve vodě já která se po koupání zopakovala, jen v opačném znění: Ve vodě ty a na souši já. Zapsáno? Tak můžeme dál. Směrem západním, do Norska, můžeme cestovat po moři, vzduchem nebo po kolejích. Také autobusem, což je dopravní prostředek, který jsme ještě nepoužili. Ze stockholm-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218497