ale jako dopis, který měl dostat jediný čtenář, a ani ten ho nečetl. Kdykoliv na to pomyslím, úplně mě to ohromí. Takhle chci psát: jako kdyby můj text měl jen jednoho, konkrétního adresáta, kterého chci vyděsit. Kafkův dopis začíná slovy: ‚Ty ses mne onehdy ptal, proč tvrdím, že mám před Tebou strach.‘* Úžasné, nemyslíte?“ A právě tehdy tu najednou byla první slova. A to, co ještě ono odpoledne nebo snad v posledních dnech bylo pouhým nápadem, k němuž se dosud nenašla slova, jako dítě, které se ještě nenaučilo mluvit, se znenadání přiodívalo do jasných slov, a ta bylo třeba jen zanést na papír. Následující hodiny se zcela lišily od těch, co předcházely i následovaly jeho páteční telefonát na policii. Tentokrát ani na okamžik nepropadl panice či zmatku. Na počátku všeho byl teď jeho vnitřní klid. Ani stopy nebylo po strachu, který na něho dolehl včera odpoledne a tak docela ho neopustil, ani když se v noci probudil a všude kolem vládlo ticho. Všechno probíhalo, jak mělo, přesně tak, jak si psaní představoval. Když se rozloučil s Michaelem, nerozjel se hned domů. Zavolal Michal a zeptal se, jestli se může vrátit později. Řekl jí, že by si chtěl zajít do kina, a teprve potom si vzpomněl na anglický film, který viděl ráno. Pomyslel si, že jí o něm bude moci vyprávět, a přitom nebude lhát. V kavárně na Masarykově náměstí si sedl k oknu a objednal si bylinkový čaj. A tam v jeho černém sešitu jakoby sama od sebe vyvstávala první slova: Milí rodiče, vím, že mě už několik dní hledáte, ale já Vám radím, abyste s tím přestali, protože mě nenajdete a nenajde mě ani policie se svými psy. *
Franz Kafka, Dopis otci, přel. Gabriela Veselá a Jiří Veselý, Praha, Akropolis 1996.
104
00neznamy272.indd 104
24.5.2016 11:11:10
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218487