K opravě umyvadla byla tehdy nutná taková malinkatá gumička. Jenže ji měli jen ve velkém balení s mnoha jinými zbyt ečnostmi. „Vytáhni ji,“ zaznělo a Martin se zasmál, dokud nepochopil, že to otec myslí vážně. Srdce mu bušilo, když balíček rozdělával, když si gumičku strkal do kapsy i když s přiblble nevinným úsměvem a prázdným košíkem procházel kolem pokladny. Ta gumička pak, mimochodem, nepasovala.
Proutníci
8
(19. 1. 2012)
Slyšel jsem nedávno kamaráda-proutníka už poněkolikáté v akci. „Víte, slečno, byl jsem v minulém životě pes, mohl bych si vás očuchat?“ Nějakým – pro mě dost nepochopitelným – zázrakem tahle jeho věta zabírá a při posledním sčítání měl tři stálé vztahy naráz. Když chceme, aby se cítil provinile, odpoví: „Hele, bylo mi čtyřicet. Mám pocit, že co nestihnu teď, už nestihnu nikdy.“ Rád se chlubí, a tak všechny jeho slečny známe. A když uplyne nějaký čas nebo se dostane k počtu, který nezvládá, použije jednu ze svých pěti oblíbených vět. 1. Zasloužíš si někoho lepšího. 2. Potkali jsme se v nesprávný čas. 3. Zůstaneme kamarádi. 4. Ještě na to nejsem připravený. 5. Víš, já mám teď tolik práce. Před námi pak na svou obranu dodá: „Příroda, pudy, já za to fakt nemůžu.“
( 99 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218456