zrovna to, po čem by Wallander toužil. Ale Jespersen rozhodl, a tak si dali mušle. Wallander nadále pil pivo, zatímco Jespersen přešel na jedovatě žlutou limonádu. „Právě teď nenasávám,“ řekl. „Ale za pár týdnů zase začnu.“ Wallander jedl a poslouchal Jespersenovy barvité historky z let na moři, které uměl tak dobře vyprávět. Rozloučili se před půl devátou. Wallander se trochu obával, že nebude mít dostatek peněz, jelikož Jespersen zjevně považoval za samozřejmé, že bude pozvaný. Ale obnos stačil. Před hospodou se rozloučili. „Podívám se na to,“ slíbil Jespersen. „Ozvu se.“ Wallander došel k hydroplánu a postavil se do fronty. Přesně v devět hodin zvedli kotvy. Zavřel oči a vzápětí usnul. Probudilo ho velké ticho. Hluk motorů ustal. Udiveně se rozhlédl. Nacházeli se asi v polovině cesty mezi Dánskem a Švédskem. A pak z reproduktorů zaznělo hlášení kapitána. Plavidlo má poruchu a musí být odtaženo zpět do Kodaně. Wallander vyskočil ze sedadla a zeptal se slečny z obsluhy, jestli je na palubě telefon. Dostal zápornou odpověď. „Kdy dorazíme do Kodaně?“ zajímalo ho. „To bude bohužel trvat několik hodin. Ale během té doby nabízíme sendviče a nápoj dle vlastního výběru.“ „Já nechci sendvič,“ odpověděl Wallander. „Ale potřeboval bych telefon.“ Ale nikdo mu nemohl pomoct. Obrátil se na jednoho lodního důstojníka, který úsečně odpověděl, že když se plavidlo ocitne ve stavu nouze, není možné použít vysílačku k osobním hovorům. Wallander se znovu posadil na své místo. Ona mi neuvěří, pomyslel si. Porouchaný hydroplán. To už na ni bude moc. A náš vztah se s konečnou platností rozpadne. Wallander přijel do Malmö o půl třetí v noci. Do Kodaně dorazili až těsně po půlnoci. Tou dobou už myšlenku na to, že by Moně zavolal, vzdal. Jakmile v Malmö došlápl na pevninu, spustil
98 pyramida
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218366
se liják. Jelikož neměl dost peněz na taxi, musel jít až do Rosen gårdu pěšky. Sotva vešel do bytu, najednou ho přepadla silná nevolnost. Vyzvracel se a dostal horečku. To ty mušle, napadlo ho. To snad ne, tak teď mi ještě bude vážně zle. Zbytek noci strávil Wallander neustálými přesuny mezi postelí a záchodem. Uvědomil si, že vlastně vůbec nezavolal do práce, že už je zdravý. Takže ho stále oficiálně považují za nemocného. Za svítání se mu konečně podařilo na pár hodin usnout. V devět hodin už ale znovu utíkal na záchod. Pomyšlení, že by měl zavolat Moně v tomto stavu, kdy má průjem a zvrací, naprosto zavrhl. V nejlepším případě pochopí, že se něco stalo, že je nemocný. Ale telefon mlčel. Za celý den se nikdo neozval. Pozdě večer se začal cítit trochu líp. Ale byl tak zesláblý, že se neodvážil uvařit si nic jiného než čaj. Než se mu znovu podařilo usnout, přemýšlel, jak je asi Jespersenovi. Doufal, že stejně zle jako jemu, protože dát si mušle byl jeho nápad. Ráno se pokusil sníst uvařené vejce. Ale dopadlo to tak, že musel opět utíkat na záchod. Zbytek dne strávil v posteli a sledoval, jak se mu žaludek postupně uklidňuje. Před pátou odpoledne zazvonil telefon. Byl to Hemberg. „Hledal jsem vás,“ řekl. „Jsem nemocný. Ležím,“ odpověděl Wallander. „Střevní chřipka?“ „Spíš mušle.“ „Žádný rozumný člověk si přece mušle nedává.“ „Já jsem je bohužel snědl. A vytrestalo mě to.“ Hemberg změnil téma. „Chtěl jsem vám říct, že Jörne je hotov,“ oznámil. „Nebylo to tak, jak jsme se domnívali. Hålén spáchal sebevraždu dřív, než byla Alexandra Batistová uškrcena. Jinými slovy to znamená, že tohle vyšetřování musíme zaměřit jinam. Jedná se tedy o neznámého pachatele.“ „Možná to byla náhoda,“ nadhodil Wallander.
99 rána
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218366
„Že Batistová umřela a Hålén se zastřelil? S drahokamy v žaludku? To zkuste namluvit někomu jinému. Ale v tomhle řetězci nám chybí pojítko. Pro zjednodušení můžeme říct, že drama mezi dvěma lidmi se najednou změnilo v trojúhelník.“ Wallander chtěl Hembergovi povědět o tom, že si Hålén změnil jméno, ale vtom opět ucítil, jak se mu zvedá žaludek. Omluvil se. „Jestli vám zítra bude líp, tak přijďte,“ řekl Hemberg. „Nezapomínejte hodně pít. Tekutiny jsou to jediné, co pomáhá.“ Po kvapném ukončení hovoru a další návštěvě toalety se Wallander vrátil do postele. Večer a noc strávil někde na pomezí spánku, bdění a polovičního bezvědomí. Žaludek už se mu uklidnil, ale stále pociťoval velkou únavu. Zdálo se mu o Moně a myslel na to, co povídal Hemberg. Ale na nic jiného se nezmohl, nedokázal rozumně přemýšlet. Ráno už se cítil lépe. Opekl si chléb a vypil hrnek slabé kávy. Žaludek nereagoval. Vyvětral byt, kde to nepříjemně zapáchalo. Dešťové mraky odtáhly a oteplilo se. V poledne Wallander zavolal do kadeřnictví. Telefon opět zvedla Karin. „Můžete vyřídit Moně, že jí zavolám dnes večer?“ řekl. „Byl jsem nemocný.“ „Dobře, povím jí to.“ Wallander nedokázal určit, jestli je v jejím hlase patrný sarkasmus. Nemyslel si, že Mona nějak zvlášť hovoří o svém osobním životě. Aspoň v to doufal. V jednu hodinu chtěl Wallander vyrazit na stanici. Ale pro jistotu tam zavolal a zeptal se, jestli je Hemberg přítomen. Po několika marných pokusech ho zastihnout nebo aspoň zjistit, kde Hemberg je, to Wallander vzdal. Rozhodl se, že půjde nakoupit a zbytek odpoledne věnuje přípravě na rozhovor s Monou, který nebude jednoduchý. Uvařil si polévku, natáhl se na pohovku a díval se na televizi. V sedm hodin se ozval zvonek. Mona, napadlo ho. Pochopila, že je něco špatně, a přijela.
100 pyramida
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218366