Klíč k černé magii a načerpalo tu nových sil. Avšak kromě tohoto každodenního případu se astrální tělo téměř nevzdaluje od své tělesné schránky,1 ba vůbec ji neopouští, tak jako koupající se bázlivec se drží větví u břehu, aby bez nebezpečí mohl vzdorovat síle proudu; je třeba poznamenat, že bytost odhmotněná ve spánku se nesnaží zhustit v dálce svoji látku, aby byla viditelná. A nebezpečí v uvolnění astrálního těla spočívá právě v tomto zhuštění, které vyžaduje spolupůsobení a úsilí veškeré pohotově jsoucí životnosti ve vzdáleném bodu, má za následek úplné vyčerpání hmotného těla a vyprázdnění posledních zásob jeho nervové síly a ztenčuje na minimum ono sympatické pouto. Konečně bytost, která spí, je poslušna zdravého pudu, který ji neomylně vede po neschůdných cestách přírody, avšak okultista chce řídit svůj pokus podle zdání své, často ještě nezkušené inteligence a podle libosti své, mnohdy nerozvážné vůle. O něj tedy právě v této chvíli běží. Vědomě svlékl svůj tělesný šat, vzlétá vzhůru a jemný vůz jeho duše, jak by řekl žák Pythagora, neboť tento veliký filosof nazýval takto zářivé tělo, éterického dvojníka hmotného těla – jej unáší k vytčenému cíli.2 Promluvíme nejprve o nebezpečích, která hrozí obnaženému astrálnímu tělu. – A jaká (snad ještě strašlivější) nebezpečí hrozí tělu hmotnému, které bylo zanecháno prázdné a bezvládné? O tom pojednáme později. Od svého vystoupení z předmětného obalu je perisprit strhován ze své dráhy vlnami bystřin, obklopujících naši planetu víry; to je fluidický maelström (vír u Loffodských ostrovů)3 ; to je kořen, kolem něhož se vine nachaš yg b, had ašje d iy` ; to je rachotící vůz všeho možného, jež by chtělo být; všech subjektivních účinností, které dychtí po zpředmětnění, všech duší různých hierarchií, jež se nemohou dočkat vtělení. Nedovede-li se astrální tělo dostat přes tuto prudkou řeku, nebo se v ní alespoň obrátit, je ztraceno. Je třeba, aby dovedlo přemoci sání jony a tísnění herebu, aby dovedlo odporovat dvěma silám: odstředivé a dostředivé, projevům okultních principů: zářícího, éterického prostoru, v němž se pohybuje příliv života, a temného, ničivého času, který řídí odliv smrti! 1 Může se vzdálit i na ohromnou vzdálenost, jak jsme pověděli ve spisu Na prahu tajemství, avšak je to pouze výjimka. Nejasný těžký sen (můra) bez určitého předmětu může být příznakem takového abnormálního vzdálení; tehdy hmotné tělo trpí svrchovanou nevolností a zavedená duše se děsí. 2 Pythagorovým subtilním vozem je spíše tělo duchovní, vytvořené zkouškou a oživené magickým cvičením, než perisprit či hrubé astrální tělo (viz kap. 11, 12 a 13.) Avšak toto může být nazýváno i v širším smyslu, jak je zvykem u mnohých okultistů Pythagorovy školy. 3 Mnozí jasnovidci to označují jako soukolí velikých černých kol.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218353
Tajemství odloučenosti
Astrální světlo valí na svých vlnách nejodpornější, nejhroznější a nejobludnější oživené přízraky, a jakmile hrůza, záští nebo jakákoli vášeň zachvátí duši při siderálním výstupu, přetrhne se ono pouto a duše se již nemůže vrátit. Ale to není vše. Třeba by nás obviňovali ze šílenství, musíme povědět vše. Nositel potenciálu, dychtící po zpředmětnění, oplývá tedy – trváme na tom – mnohdy velmi ohyzdnými útvary, které by ani Goyův štětec nedovedl zobrazit v celé jejich hrůze. Tato strašidla, o nichž budeme opět mluvit – bytosti temné nebo kmitající jen matným pudem, polovědomé a omezeného rozumu jako někteří elementálové, ba i elementárové, nebo hrubé a nevědomé jako larvy ve vlastním slova smyslu, se chtějí stůj co stůj vtělovat; jsou to lemurové všeho druhu. Dovedete si představit tuto bystřinu subjektivní1 existence? Lemurové se tu pohybují, unášeni s dušemi, které se mají zrodit. Tu a tam se s pronikavým sykotem tvoří malé shluky, jež se po krátké zastávce ihned rozpadávají. Je to bytost, která se právě zpředmětnila, vtělujíc se, z možnosti přešla ve skutečnost. Nastane jedna ze čtyř věcí: Buď se okultistovi podaří vyhnat nepřítele a útokem se zmocnit svého místa, a to je jedině možný záchranný prostředek, nebo sice vypudí vetřelce, avšak unaven zápasem nemá již sílu, aby se vrátil do svého organismu; a to je smrt. Nebo se vrátí, aniž by dovedl fantom vypudit; pak se musí odhodlat s ním žít; odtud šílenství, monomanie nebo alespoň posedlost. Nebo konečně larva opanuje válečné pole a bude napříště živořit v tomto těle, a to je zblbnutí.2 *∗* 1
Slovo „subjektivníÿ se v okultismu užívá k označení toho, co je účinné jen ve stavu podstatném. Neběží však o věc, která neexistuje mimo myšlenku, která ji vyjadřuje, o iluzi předmětu; věci subjektivní úrovně se stávají objektivními pro všechny, kdo se dovedou udržet na této úrovni, na níž se rozvíjí vnitřní skutečnost přírody. 2 Tento vpád larvy do lidské podoby je častější, než si myslíme, a nenastává pouze v případě magické bilokace. Mnozí lékaři a odborníci duševních chorob vědí mnoho o této věci. Projeví však celé své mínění, když o závod uvažují a hloubají o změnách osobnosti? Snad jedině obava, že by si z nich posměváčkové z povolání tropili smích, jim zapovídá, aby se vyslovili jasněji. Ale ať je tomu jakkoli; kdo utvořil slovo aliénation (zcizení, také šílenství, pomatenost), se může honosit šťastným nálezem výrazu nebo ještě šťastnější svobodnou volbou. Pozorujeme ostatně, co se sluší v tomto případě rozumět slovem „larvaÿ v nejširším smyslu. Ačkoli násilný způsob náhlého vtělení bývá pravidelně dílem larev ve vlastním slova smyslu, praktikují jej i jiné, nikoli tak nízké bytosti neviditelného světa. Viz níže výčet „domorodců astráluÿ.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218353
Klíč k černé magii Jsi-li moudrý, milý čtenáři, můžeš těchto několik řádek pokládat za výplod horečného snu; máš i právo pokrčit rameny nad odhalením, které obsahují; vyjadřují něco skutečného jen pro ony odvážlivce, kteří pokoušejí Boha a vzdorují přírodě až do té míry, že si přejí zaživa sestoupit do království smrti a pak se vrátit do pozemského života, když se napijí ze smrtonosné číše uspávající vody Styxu, smíšené s tekutými plameny Flegetonu. Ve svatyních starověké magie za oltářem nesmrtelných bohů a před hierofantovým otcovským zrakem mohli mágové, očištěni posvátným omýváním a přísným umrtvováním, téměř bez nebezpečí uskutečnit toto psychurgické dílo. Byla to dokonce poslední zkouška zasvěcení do Isidiných mystérií, jakási smrt, po níž následovalo zázračné zmrtvýchvstání, a kdo v ní obstál, nazýval se před lidem: ten, který žije, ačkoli zemřel. To byl také tajuplný smysl, který byl v Indii přikládán titulu dvidža čili dvakrát zrozený. Avšak kolik záruk bylo shrnuto okolo neofyta! Často nekráčel sám, nýbrž nějaký učitel provázel a vedl tohoto Telemacha tajemství na jeho pouti po chmurných březích. Pak sedm zkušených mágů1 tvořilo sympatický řetěz okolo těla nepřítomného neofyta a mohli v každém okamžiku, jakmile se ohlásilo nebezpečí, svým úsilím přivést duši opět do života. „Ohnivého drakaÿ, který střeží bránu záhrobních světů, evokovali úmyslně; dovedli zmírnit náraz jeho přiblížení a jeho strašlivé laskání. U larev, které se jasnovidnému zraku zdají světélkovat, když je zachvátí rujnost blízkého vtělení, bylo přihlíženo k tomu, aby byly rozptýleny tyto škodlivé shluky pomocí nástrojů, zhotovených podle ritů.2 1 V méně častých případech byl počet adeptů tvořících magický řetěz zvýšen na dvanáct. Proč sedm a dvanáct? A kdy raději dvanáct než sedm? Ponecháváme samotnému badateli, aby rozřešil tento snadný problém. Symbolický význam planetární sedmičky a zvířetníkové dvanáctky čili malého a velkého cyklu téměř ani nenechají mysl bloudit v těchto ošemetných domněnkách. 2 Náš přítel, Lev Sorg, president tribunálu v Pondichéry, nám přivezl posvěcený nástroj, jehož v Tibetu užívají k rozptýlení škodlivých shluků záporného světa. Tato dýka (viz vyobrazení ze str. 101) z cizelované mědi představuje k velikému úžasu rozluštitele tohoto pentaklu celý hieroglyfický soubor odhalující i nauku o astrálních fantomech i způsob jejich rozptylování. Podrobně vylíčíme její symbolický tvar a okultní význam. Pan Augustin Chaboseau, velmi znamenitý indolog, pečlivě zkoumal tento vzácný předmět, velmi posvátný, jak se zdá, v očích tibetských kněží, kteří jej nazývají pur-bu. Užívají ho k exorcismu a k zahánění zlých duchů. Tento liturgický nástroj byl zajisté původně ukraden v některém tibetském klášteře, neboť lámové zasvěcenci mu přisuzují tak vznešený význam, že by pouhou myšlenku na darování nebo prodání nějakému nezasvěcenci odmítli jako svatokrádež. Chaboseauovi se r. 1892 podařilo
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218353