Proč doktor Kraus nezískal Nobelovu cenu
„Tak copak vám chybí?“ obrátil se MUDr Jaroslav Kraus na posledního návštěvníka ordinace. Byl jím vytáhlý astenický chlapík s vlasy ostříhanými na ježka a celý v bílém: bílé sako, bílé kalhoty, košile i polobotky. Připomínal spíše kolegu zaskočivšího na kus řeči. Až na nezvykle bledou pleť vypadal zdravě. „Tak si sedněte a ulevte srdci, jak se tak říká,“ řekl po této zběžné vizuálním prohlídce žoviálně Kraus a sám se obkročmo uvelebil na židli, opíraje se lokty o opěradlo. Pacient pomalu dosedl na druhou židli. Mlčel. Zkoumavě si prohlížel lékařovu tvář a teprve když zachytil jeho tázavý pohled, pomalu spustil. „Víte, pane doktore, ono je to jaksi zvláštní. Vy si možná budete myslet, že nejsem, jaksi, v pořádku.“ „Ale proto jste přece tady, ne?“ „Nu ano, jistě. Tak tedy,“ muž se nadechl, na vteřinku se odmlčel a pak ze sebe rychle vyrazil. „Ono právě to srdce mi jaksi... chybí.“ „Prosím?“ „Já vím, že je to... že to zní divně. Ale já opravdu nemám srdce. Prosím, vyzkoušejte to sám.“ natáhl ke Krausovi hubenou ruku. Hlavně zachovat profesionálně nestranný výraz, řekl si Kraus. A pak ho nenápadně poslat na psychiatrii. S úsměvem uchopil šlachovitou končetinu, povzbudivě na
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218339