Bouřlivé duny
98
polovina dočasných obyvatel místnosti. Přesto – nebo právě proto – zazněla nedůvěřivá doplňující otázka. „Ostré střelby na pohyblivý cíl?“
27. Dostalo se jim záplavy drobných kamínků, které přinesl výbuch zleva, olíznutí tlakovou vlnou kdesi před nimi a vítanou prachovou clonou, jíž zvířila detonace třetí rakety. A to bylo vše, žádné další exploze, žádná vážná zranění. „Jak se ukazuje, pane plukovníku, dokážou nás naše kombinézy docela dobře zamaskovat,“ přispěchal se svým do mlýna kapitán. Dalo se s tím souhlasit, ačkoliv – jak si nejen Bleyk, ale i Latty a Verenková a další pomysleli – nejdůležitější bylo, že se hnuli směrem dozadu a uvolnili prostor pro jednu ze střel, která si vybrala za místo dopadu souřadnice, jež právě opustili. Otroub je ovšem v krátkosti poučil o vybavení moderních lodních střel, schopných se za letu přeprogramovat dle situace, zamotal do toho několik předpisů a děj dvou instruktážních filmů, což kontroval názorným popotahováním se za kombinézu, blábolením o chemickém složení jejího materiálu a fyzikálních vlastnostech. Zakombinoval do toho i optiku, načež mu exaktní vědy došly a do vod humanitních se neodvážil. Bleyk jeho rozevlátý výklad obohatil o zkušenosti technika, Latty přidal informace o praktickém využití při lovu paravanů. Každý, včetně plukovníka, jehož příspěvek spočíval v pochvalném přikyvování a velitelském potvrzování proslovů svých podřízených, pak přidal tu něco posměšného, tu shovívavého na adresu protivníka, neschopného vyžít převahu. Oni jsou zkrátka vybaveni spíš k detekci ponorek, než pěšáků. Na tom se shodli.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218301
Bouřlivé duny
99
Rozpor nastal až při rozhodování o dalším postupu. Otroub pod vlivem vlastního velení palbě, která trefila do černého, přestal obhajovat svůj předchozí rozumný návrh zůstat ve víceméně neutrálním pásmu, což byl plán, jehož se naopak plukovník hodlal držet. Kapitán navrhoval zahájit další protiútok, zatímco Bleyk několika různých větách opakujících stejný obsah tvrdil, že nejlepší taktika není ústup, ale rovnou útěk. Nakonec se docela slušně civilně pohádali. „Já bych vzal nohy na ramena a snažil se vypadnout a zkusit se schovat v pralese. Jo, je to pět set kilometrů na sever. Ale třeba to zvládnem‘,“ rozhorlil se Bleyk. Dodatek V noci, který chtěl za poslední větu přilepit, si nechal pro sebe, nebyl si jistý, nakolik zázračné kombinézy zvládnou mrazivé pouštní noci. Nikdo to nezkoušel. „Zahrabat se na svahu a soustředit palbu na tu velkou loď. Už jsme jí poškodili. Když se dobře zamaskujeme, nedetekují nás!“ horlil Otroub. „Jenže jim stačí několik salv, jimiž pokryjou celý náš prostor,“ řekl hořce plukovník, „A nemusí detekovat už nic.“ Zbytek jednotky si mezitím připravil a pod Lattyho vedením začal pomalu a nenápadně sestupovat z návrší, protože bylo zřejmé, že až se hádka štábu dostane do horkých čísel, uvědomí si Belopole výhodu hodnosti a funkce, a vyhraje nesportovním použitím oficiální autority. Hádajícím se důstojníkům to naštěstí došlo také, takže se celá situace vytratila do nenásilného prázdna skrze zuby cezeným: Ano, pane. Rozkaz. Jdeme. Podařilo se jim ustoupit o dva kilometry. Terén jim zatím nahrával, ostrá obnažená skaliska, ne nepodobná expozici abstraktního sochaře, vytvářela dobré radarové krytí. Museli se samozřejmě chránit i před případnými objektivy družic na nízké orbitě, nespouštěli ze zřetele kontrolu obzoru, který se
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218301
Bouřlivé duny
100
každou chvílí mohl zakmitat střelami. Nebo zaježit anténami, což se nakonec také stalo. Flotila pokračovala v plavbě nad písečným mořem. Nejspíš sledovala pravděpodobnou trasu úniku protivníka, za tím účelem ale musela objet/obeplout skalní hřbet velkým obloukem, antigravitační zvedáky na šplhání po skalách nestačily. To byl nastavený čas, který šarkonští získali a který hned poté odevzdali neporušený a v původním balení, protože využít ho prostě nedokázali. Postupovali sice prozatímně vytčeným směrem, ježe brzy se na obzoru, který byl díky dunám docela blízko, se objevila rychle se blížící skvrna. Před nimi se otevřela téměř plochá poušť. Znali ji. Byla to bestie. Zasloužila by si i takové jméno, ale na mapách se zatím vyskytovala jen jako kolekce souřadnic a varovných značek. Byla to esence poušťovitosti, plná jemného písku, zrádných optických klamů, hraničních teplot. Rytmistr Bleyk jí věnoval nejkratší pohled a nejdelší myšlenky. Jeho pragmatismus se srazil se zleva přijíždějícím pesimismem a způsobil v Bleykově hlavě myšlenkovou kalamitu. Blikající majáčky přijíždějících záchranných vozů Sebedůvěry dodávaly více zmatku než naděje, protože nade vším, pod nohama i vůkol byla rytmistrova hlava plná pouště. Kterou bohužel prožil a přežil, takže to nebyl strach nepodložený. Zatím měli šanci – pokud jsou jejich pracovní kombinézy opravdu pro lodní senzory dokonalým krytím – že nenápadně zmizí, zatímco se elektronické mozky budou domnívat, že raketová odveta cíl zničila. Jenže uniknout tudy, to je přece nesmysl. Celý ten nápad s útěkem do pralesa je taky pitomost, uvědomil si. Ať už se vydáme kterýmkoliv směrem, dostane nás buď Šarkon, nebo plechoví námořníci. Vědět tak, co je lepší.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218301