části tzv. cingulární kůry a hipokampu, v nichž se nacházejí centra pro tělesnou, emoční i sociální bolest. Odmítnutí nás tedy může bolet i fy zicky. Zažíváme-li zradu, posměch či vyloučení ze skupiny, často říkáme „bolí mě srdce“ nebo „bylo to jako úder na solár“ apod. Tato rčení nejsou žádnou básnickou metaforou, nýbrž vycházejí z toho, co v takové situaci skutečně tělesně vnímáme. Při odmítnutí se dále spouští i reakce v tzv. ocasatém jádře (nucleus caudatus), jež vede k vyplavení nervového přenašeče dopaminu a následně hormonu kortizolu. Tělo se tak připravuje na obranu proti očekávanému nebezpečí. Organismus odmítnutého člověka se tudíž nachází ve zcela jiném stavu než tělo někoho, kdo se cítí přijímán a milován. Není divu, že se pod vlivem těchto změn začneme také jinak chovat. Něco jsme již naznačili v příběhu o Katce. Její reakce na to, že nezapadá do dívčího kolektivu (například během nákupu „hadříků“ v obchodním domě), byla celkem obvyklou směsicí arogance a podbízivosti. Chováme se tak za podobných okolností víceméně všichni: buď máme tendenci si toho, kdo nás nechce, něčím naklonit, nebo mu ukázat, že ho nepotřebujeme (zmínili jsme také, že u žen převládá spíše první typ reakce a u mužů se častěji setkáváme se zvýšenou sociální agresivitou). Odmítnutí lidé se však mohou snažit vylepšit své „šance na přežití“ i jinak: není výjimkou, že začnou obcházet skupinové normy, tj. podvádět a lhát, případně se uchýlí i k závažnějším formám antisociálního chování. Opakem je u slabších povah rezignace, poraženecké postoje („vzdávám to, nemá to cenu“) až skluz do deprese. Vždy záleží především na osobnosti a jejích tzv. kompenzačních mechanismech, tedy schopnostech překonávat těžkosti pomocí vnitřních psychologických zdrojů. Důsledky odmítnutí mohou být pro jedince devastující i do budoucna. Už u malých dětí funguje jednorázové odmítnutí člena skupiny jako stereotyp: skupina má tendenci vnímat jednou odmítnutého člena jako nežádoucího už napořád bez ohledu na to, zda se nadále chová způsobem, jímž si odmítnutí vysloužil. Jako tolik jiných věcí, i sklon k tvorbě předsudků máme zděděný po předcích – hromadné odsouzení jakýchkoli 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218263
Anatomie osamělosti
potenciálně „nebezpečných jevů“ sloužilo v dřívějších dobách jako prevence před vnějším ohrožením i nežádoucím zpochybněním vnitřních skupinových norem. Dnes už má taková „přehnaná opatrnost“ jen omezené opodstatnění a je spíše zdrojem zbytečného, často i zcela bezdůvodného zraňování (třeba i kvůli takovým „nesmyslům“, jako jsou brýle nebo zrzavé vlasy). Přesto přežívá jako „instinkt“ v každém z nás. Ano, i v těch z nás, kdo si o sobě rádi myslíme, že jsme nad předsudky povznesení a názory ostatních jsou nám ukradené. Stačí si vzpomenout, kolikrát jsme v životě dali na „první dojem“ a raději se léta vyhýbali sousedce, která nás kdysi během stěhování do nového bytu opomněla pozdravit. A kolik slibných kariér už pohořelo na tom, že jsme se nevhodně oblékli k úvodnímu pohovoru nebo si spletli budoucí šéfku s její sekretářkou…
¦¦Připoutejte se, prosím! Jak jsme řekli, citlivost vůči odmítnutí je dána zčásti geneticky: někdo je „citlivka“ a hroutí se při sebemenším náznaku nesouhlasu či přehlížení, jiný se ze všech citových karambolů snadno „otřepe“. Z psychologického hlediska se v rozvoji těchto vlastností přisuzuje nejvýznamnější vliv tomu, jaký jsme měli v dětství typ tzv. rané vazby (angl. attachment, tj. připoutání) s matkou, resp. jinou pečující osobou. Teorie raných vazeb (angl. attachment styles) byla rozpracována anglickým psychoanalytikem Johnem Bowlbym v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století a stále je v psychologických kruzích populární. Bowlby mimo jiné tvrdil, že schopnost vytvářet si silná emociální pouta ke svým pečovatelům a posléze i v partnerských vztazích v dospělosti je evolučně podmíněna. Rané připoutání je charakterizováno touhou po blízkosti (především fyzické přítomnosti, ale všeobecněji vzato „citové dostupnosti“) osob, které máme rádi nebo na nichž jsme jako děti závislí. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218263
K těmto „zdrojům bezpečí“ máme tendenci se obracet v případě fyzického či emocionálního ohrožení a citové nepohody. Používáme je také jako jakousi „psychologickou základnu“, z níž se vydáváme prozkoumávat okolní svět či bojovat s jeho nástrahami. Jestliže se milovaná bytost vzdálí, nebo nás dokonce opustí, zažíváme strach. Míra a projevy tohoto strachu se ovšem různí podle toho, nakolik máme v sobě vybudovánu tzv. základní důvěru. Ta je odvislá od kvality péče, kterou nám rodiče (především matka) poskytovali v raném dětství. Pokud byla péče dobrá a naše potřeby byly přiměřeně uspokojovány, i v dospělosti budeme většinou věřit v „lepší příští“, a to i tehdy, když se nám zrovna nedaří a přátelé se k nám obracejí zády. Tam, kde však mateřská péče z nejrůznějších důvodů selhává, žije dítě v neustálých obavách, že „nepřežije“: v jeho duši se usídlí úzkost, jež ho bude posléze provázet celým životem. Žádný rodič samozřejmě není schopen být dítěti k dispozici neustále a odpovídat na jeho potřeby s neomylnou přesností. Okamžiky odloučení a dočasné frustrace nastávají v každém vztahu. Je-li ovšem péče alespoň průměrně kvalitní, dítě si vytvoří tzv. bezpečnou vazbu (angl. secure attachment). V případě, že pečovatel není k dispozici, pociťuje přirozený strach (odborně řečeno „separační úzkost“) a dává ho obvyklým způsobem najevo (pláčem, křikem apod.). Nicméně když se matka vrátí, jeho důvěra v „bezpečný svět“ se rychle obnoví – dítě maminku radostně vítá a nevykazuje další známky stresu. U dětí, jejichž potřeby jsou rodiči chronicky neuspokojeny, nastávají podle americko-kanadské psycholožky Mary Ainsworthové dva základní typy reakcí. Jestliže jsou pečovatelé v přístupu k dítěti nevypočitatelní (tj. jednou se k němu chovají láskyplně a podruhé ho odbudou), vzbudí každý jejich odchod v potomkovi panický strach. Dítě ječí a vyvádí jako Patrik z našeho příběhu. Neúměrně hlasitým projevem se snaží získat pozornost, kterou mu rodiče občas věnují – a jindy zase ne. V okamžiku, kdy se maminka vrátí, se však takové nejisté dítě nechová nijak potěšeně; spíše ji od sebe odstrkuje a jakoby 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218263