Rozhovor pro Parlamentní listy 15. dubna 2015 Ještě se vrátím ke svému dědečkovi a taky k paní Květě Legátové. Ona byla také členkou té odbojové skupiny a i jí zachránil svým mlčením život. Jednou mi řekla: „Tvůj dědeček byl nejstatečnější muž, kterého jsem v životě poznala.“ Paní Věra, což je její občanské jméno, byla profesí učitelka. Psaní pokládala za méně důležité než výchovu žáků. Díky ní jsem taky začala učit, nejdřív na Literární akademii a teď na filmové škole v Písku. Je to tzv. drobná práce, jak by řekl Tomáš Masaryk. Ale malý národ může být veliký svou vzdělaností a kulturou. Naše děti, žáci a studenti, to je naše jediná deviza. A učit je otevřít oči, hledat a pak předávat, je naše povinnost. Navzdory „módním trendům“ a jepičím politickým zakázkám musí kantoři znovu a znovu osívat to pole. Ale samozřejmě i rodiče! Přepisování dějin je jako znásilňování mrtvého. Mně nekrofilové byli vždycky odporní. Ale útěchou je, že z takového ukojení nic životaschopného vzejít nemůže. Proti odporným praktikám je ale nutné vždy, v každé době a za každého režimu, veřejně vystupovat. Nejen z přirozené úcty k těm mrtvým, ale i ze související obavy před przněním živých (duší). Při zmiňovaných nových výkladech historických faktů v souvislosti s koncem druhé světové války hrají významnou roli současné geopolitické třenice a spory s Ruskem, což často souvisí s argumentací o bezpečnostních hrozbách v Evropě. Jde o varování před Ruskem, které i tehdy jako SSSR v roce 1945 „vpadlo“ do Československa nebo Německa, aby nikoli primárně osvobodilo dané země, ale zajistilo si tam vliv na desítky let dopředu. Jak na tyto snahy máme nahlížet? A co z toho je ještě v pořádku a co bychom měli vnímat spíše ostražitě? Jak na to nahlížet? Nejspíš optikou někdejších konferencí v Teheránu a v Jaltě. Tehdy se parcelovalo. A pak znovu po roce 1989. Nebudu to rozebírat, ať si studenti tu chronologii dohledají, dokud ještě mají k dispozici internet.
97
Nejsou to bohove_tisk.indd 97
28. 2. 2016 18:28:15 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218178