2 V Leninově stínu
101
nepromluvil, Stalinovi však neprospělo jen jeho mlčení, stačila k tomu již pouhá Trockého existence. I přes mistrovské zvládnutí této situace se Stalin ocitl ve zranitelném postavení. Jeho kvality i nedostatky se staly předmětem veřejné debaty. Již sama možnost, že se taková debata mohla konat a mohl být vynesen rozsudek, byť příznivý, jeho politickou autoritu ohrožovala. Spíše než pocity vděčnosti vůči kolegům, kteří ho před delegáty sjezdu hájili, Stalin zřejmě pociťoval sžíravou zášť. Sympatie ho ponižovaly, připadaly mu spíš jako blahosklonnost, a podporu sympatizantů vnímal jako přízeň, za kterou se bude muset odvděčit. Stalin neměl v úmyslu komukoli splácet politické dluhy a opět se stát mladším partnerem. Několik týdnů po skončení sjezdu proto odpověděl Zinovjevovi a Kameněvovi naprostou nevděčností. V červnu 1924 otiskla Pravda projev, v němž Stalin jejich některé zcela neškodné výroky zkritizoval. Toto arogantní rozbití jednotné fronty antitrockistického vedení vyvolalo ve vedení strany skandál. Historikové nenašli žádné dokumenty, z nichž by vyplývalo, co Stalina k veřejnému ostouzení Kameněva a Zi novjeva vyprovokovalo, zdá se však, že se o tomto incidentu hovořilo v užším stranickém vedení během plenárního zasedání ústředního výboru v srpnu 1924 a že Stalina podpořila menšina přítomných. Asi bychom nenašli jiné vysvětlení pro Stalinovu rezignaci z 19. srpna 1924, jejíž ko pie je dosud v jeho archivu. V tomto pozoruhodném dokumentu Stalin uvedl, že jeho spolupráce s Kameněvem a Zinovjevem v politbyru po Leninově definitivním odchodu vedla k žalostným výsledkům. Ukázalo se, „že s těmito soudruhy není možná čestná a upřímná politická spolupráce v rámci jediného uzavřeného kolegia“. V důsledku toho nabídl rezignaci z politbyra, a tudíž i z funkce generálního tajemníka. Požádal o dvouměsíční zdravotní dovolenou, po níž poprosil o „jmenování do nějaké nižší funkce v Turuchanském kraji nebo Jakutské oblasti, popřípadě v zahraničí“.84 Tento manipulativní výbuch, jenž byl kombinací pasivity s agresivitou, mohl být sotva míněn vážně. Nikdo by neuvěřil, že má Stalin skutečně v úmyslu snášet další sibiřské vyhnanství, tentokrát jako podřízený škrabal! Ani jeden z členů ústředního výboru, jimž byla rezignace adresována, ji nikdy nespatřil. Touto záležitostí se zabýval pouze úzký kruh „soudruhů“ a spojenců, nepochybně 19. srpna, kdy dopis vznikl, anebo příštího dne. Lze předpokládat, že se neformální většina v ústředním
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218155
102
Stalin. nový ŽIVOTOPIS
výboru sešla právě v souvislosti se Stalinovým dopisem. Podle pozděj šího Zinovjevova svědectví se to všechno odehrálo v kuloárech během plenárního zasedání ústředního výboru, které končilo 20. srpna. Sku pina nejvlivnějších členů ÚV, stojících proti Trockému, se prohlásila za frakci a zvolila si vedení, takzvanou „sedmičku“. Patřili k ní spolu s předsedou ústřední kontrolní komise všichni členové politbyra kromě Trockého a fungovali jako jakési stínové politbyro.85 Vznik většinové frakce ústředního výboru a její „sedmičku“ historikové obvykle vysvětlují jako akci proti Trockému. Do jisté míry je to pravda, avšak hlavním úkolem tohoto nového neformálního orgánu bylo pracovat v zákulisí, konsolidovat většinu v politbyru a překonat vnitřní konflikty, jak ukazuje Stalinův rezignační dopis. „Sedmička“ nahradila „trojku“, která v této roli neuspěla. Tato klíčová epizoda ve vnitrostranických bojích odráží poměr sil v po litbyru během léta 1924. Konflikt s Kameněvem a Zinovjevem Stalin ini cioval zřejmě záměrně, třebaže ještě nemohl mít jistotu, že jiní členové politbyra, jimž záleželo na jednotě tohoto orgánu, se postaví na jeho stranu. Rezignační dopis byl evidentně nejen testem Stalinovy síly, ale rovněž signálem, že je dosud poměrně slabý. Tento incident se pak stal důležitým krokem ke Stalinovu rozkolu s Kameněvem a Zinovjevem i k sílícímu spojenectví s Bucharinem a Rykovem. Tím, že se Stalin zbavil nefunkční „trojky“ a pracoval v rámci „sedmičky“, získal větší manévrovací prostor. Vznik koalice proti Trockému v letech 1924–1925 vytvořil nezávisle na osobních záměrech a kalkulacích zvláštní systém kolektivního vedení. Málokdo ji chápal jako politickou sílu, která ovlivnila systém vlády po Leninově smrti. Toto kolektivní vedení zavedlo vzájemnou součinnost politických vůdců na stejné úrovni a relativně autonomních vládních orgánů, v jejichž čele stáli. Výsledkem byla poněkud lepší spolupráce mezi stranickým a státním aparátem. Vládní politiku tvořily kompromisy mezi zájmy, které čelní představitelé se svými orgány zastávali, a tak se stávala pružnou a vyrovnanou. Období kolektivního vedení bylo obdobím produktivních usnesení, znamenajících rozkvět NEPu. „Sedmička“ překonala krize, NEP měl regulovat a dát do pořádku ekonomiku země a vyvarovat se výstřelků, které by způsobily systémové škody. Oligarchická vláda udržovala po měrně rozumný politický i ekonomický kurz. Toto kolektivní vedení
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218155
2 V Leninově stínu
103
však začalo rozkládat společnost, jakmile vláda přikročila k tvrdší linii, k radikálnímu kurzu. Historikové byli již dávno přesvědčeni – a nedávné archivní bádání to potvrdilo –, že sémě konfliktu, jímž kolektivní vedení skončilo, zasel Stalin.
Porážka Trockého a Zinovjeva Životaschopnost kolektivního vedení závisela v konečné fázi na ochotě jednotlivých vůdců dodržovat pravidla tohoto osobitého systému vlády. Systém, jemuž nehrozilo žádné nebezpečí kromě osobních ambicí jednotlivých členů politbyra, měl před diktátem jednotlivce samozřejmě značné přednosti. Zda přežije Leninův odchod, záviselo na osobních kvalitách tří bolševických oligarchů: Trockého, Zinovjeva a Stalina (jména lze uvést v libovolném pořadí, jejich pozice byla stejná). Jejich osobní vlastnosti kolektivní vedení ovšem podrývaly, neboť intriky mezi těmito třemi osobnostmi nutně zatahovaly do sporů další vysoce postavené bolševiky, čímž se proces kolektivního rozhodování destabilizoval. Protože chyběl systém řešení osobních konfliktů, kolektivní vedení se uchýlilo k poněkud neurvalým metodám – izolovalo Trockého a zbavilo ho moci. Tím nastal proces rozkladu posledních zbytků relativní demokracie v bolševické straně. V lednu 1925 byl Trockij odvolán z funkce lidového komisaře vojenství a námořnictva, čímž skončil jeho podíl na skutečné moci. Zinovjev navrhl, aby byl odvolán také z politbyra. Toto odvolání mělo logický důvod, neboť Trockij se již na práci politbyra nepodílel (podobně se neúčastnil ani neoficiálních jednání sedmičky). Většině členů politbyra a ústředního výboru však takové změny neimponovaly, vždy totiž měly nečekané důsledky, a proto tato většina pevně stála pod praporem „jednoty“. Zinovjevovy návrhy byly poněkud krvelačné. Šprýmař Bucharin dokonce vymyslel aforismus, inspirovaný Zinovjevovou horlivostí proti Trockému: „Pokud někde uvidíš, že místo Othella je ,Grigorij‘ [Zinovjevovo rodné jméno], věř svým očím.“ 86 Stalin si tyto nálady dobře uvědomoval, a proto spolu se zbytkem „sedmičky“ se Zinovjevovým návrhem nesouhlasil a vychytrale vystupoval jako stoupenec jednoty a kolektivního vedení. „Máme v úmyslu učinit veškerá opatření, abychom za každou cenu jednotu sedmičky zachovali,“ napsal Ordžonikidzemu v únoru 1925.87 Neustálé intriky začaly situaci
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218155