Muž, který políbil svou pušku
Nablízku musejí být lidé. Největší nadějí na přežití ve světě lidských bytostí jsou jiné lidské bytosti. Měla dojem, že v dálce za stromy rozeznává nejasnou oranžovou záři ohně, a vyškrábala se na nohy a dala se opět do běhu, když vtom uslyšela hlas. „Anno,“ pronesl ten hlas a Anně zmrzlo srdce na kámen jako hlína v zimě. Pak mezi stromy procitl k životu plamínek sirky a v náhlém záblesku světla vysoko nad sebou Anna uviděla temný výraz Vlaštovčího muže. „Anno,“ řekl, „stůj!“ To poslední, co si Anna přála, bylo dát se do pláče. Všechny svaly ve tváři ji rozbolely. „Kam jsi to šla?“ Světlo sirky před bezvýrazným obličejem Vlaštovčího muže blikalo a hrozilo, že každou chvíli zhasne. Anna by byla radši, kdyby projednou zvýšil hlas, aby řval a hromoval; když však promluvil znovu, melodie jeho hlasu byla stejně klidná a odměřená jako předtím. „Kam jsi to šla?“ Anna neodpověděla. Zrovna když před ni Vlaštovčí muž napřáhl jednu dlouhou, rozevřenou, prázdnou ruku, zápalka v té druhé dohořela a s drobným obláčkem kouře zhasla nadobro. Potmě Anna vložila Vlaštovčímu muži do ruky patku chleba a v tiché temnotě se rozplakala. „Povíš mi,“ řekl Vlaštovčí muž potmě potřetí, „kam jsi šla?“ Anna napjala všechny síly, aby jí v hlase nezazněly slzy, snažila se mluvit stejně vyrovnaně jako Vlaštovčí muž. „Copak to nevíš?“ 101
ANNA-A-VLASTOVKA_TISK.indd 101
6. 4. 2016 22:04:55
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218154
anna a vlaštovčí muž
„Samozřejmě to vím,“ řekl Vlaštovčí muž. „Ale potřebuju to slyšet od tebe.“ Tohle se Anně zdálo kruté. „Proč?“ zeptala se. Její hlas úzkostně kolísal víc, než jí bylo milé. „Protože potřebuju vědět,“ řekl Vlaštovčí muž, „jestli jsi šla zpátky za tím Židem, nebo jestli jsi chtěla odejít ode mě.“ Kdyby Anna viděla Vlaštovčímu muži do netečné tváře, asi by ji tak hluboce nezasáhl žal, který z té otázky zazněl. Ne pomyslela na to, jak by se asi Vlaštovčí muž cítil, kdyby při probuzení zjistil, že odešla, ale nešlo o jedno konkrétní opomenutí: prostě nemyslela vůbec. „Neodcházela jsem od tebe,“ řekla a cítila stále větší tíseň při pomyšlení, že Vlaštovčího muže mohlo něco takového vůbec napadnout. „Od tebe ne.“ „Aha,“ pronesl neviditelný Vlaštovčí muž, „ale odešlas. Ať už jsi chtěla, nebo nechtěla, rozdíl existuje pouze ve slovech. ,Za ním‘ je totéž co ,ode mě‘. Fakt, že můžeme říct jedno, a ne to druhé, je jenom kouzlení s jazykem.“ Anna chtěla něco namítnout, ale nedařilo se jí na tak dlouho zadržet slzy. „Rozumíš mi?“ Nemohla odpovědět. Vlaštovčí muž ji nechal chvilku potichu plakat a pak promluvil. „Anno,“ řekl, „jestli se ještě někdy probudím a zjistím, že jsi ode mě odešla pryč, nenajdeš mě. O to se postarám. Chápeš to?“ Tma by se dala krájet, ale Anna se zapomněla a energicky přikývla. Řekla by, že ji to mrzí – a skutečně ji to mrzelo –, hrozilo však, že kdyby z úst vypustila hlas, vybuchl by jako šrapnel. 102
ANNA-A-VLASTOVKA_TISK.indd 102
6. 4. 2016 22:04:56
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218154
Muž, který políbil svou pušku
Ze směru, kde stál Vlaštovčí muž, vstoupil vysoko nad Annou do světa slaboučký vzdech. A pak Vlaštovčí muž řekl: „Pověz mi, proč jsi tam šla.“ Cípek tmy, do něhož se schovával, Anně připadal v tom tichu tak napjatý, až se bála, že se roztrhne. Odkudsi k ní doléhal zpěv nějakých mužů. To, jak Vlaštovčí muž vyzvídal, jí připadalo surové a nefér – jako past. Přece věděl, kam jde. Jak by mohl nevědět? Copak se nedovtípil, on, který věděl, kde hledat všechno na světě a jak okolo každé hrozby projít do bezpečí, on, který v jedné ruce nosil moudrost a ve druhé nůž – jak by to zrovna on mohl nevědět? A pokud tohle všechno věděl, jaký mělo smysl se jí znovu ptát? Anna si nebyla jistá, zda Vlaštovčí muž zase promluvil, anebo zda to jen vysoko nad ní teplý noční vánek nešeptl: Proč? Snažila se krotit, snažila se zachovat klid, jakmile však otevřela ústa, proud slz se zdvojnásobil. „Proč?“ Nejdřív se jí třásl hlas a brzo už vzlykala. „Proč? Já myslela, že to víš! Protože je hodný a laskavý a bláznivý! Protože je sám a neví toho dost, aby měl vůbec strach! Protože když je pryč, pořád vidím jeho obličej a hruď a ruce! Protože se umí smát, Vlaštovčí muži! Protože není jako ty!“ Po této explozi následoval okamžik řinčivého ticha, ale tohle ticho nebylo napjaté jako křečovitě stažený sval – bylo skličující. A pak… „Aha,“ řekl Vlaštovčí muž. „Rozumím.“ Skoro mimoděk Anna vypustila do tmy následný otřes. „A neříkej, že rozumíš, pokud nerozumíš doopravdy.“ Slyšela, jak Vlaštovčí muž vydechl nosem. „Dobrá,“ pronesl s určitostí, a přestože byla zoufalá a vzteklá, neubránila se, aby mu neuvěřila – tak opotřebovaný, unavený měl hlas. Když Vlaštovčí muž jemně vyváděl Annu zpoza stromů do 103
ANNA-A-VLASTOVKA_TISK.indd 103
6. 4. 2016 22:04:56
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218154