Knižní veletrh je ošidný, na něj se slétají knihomolo‑ vé v takovém počtu, že i neznámý začínající autor se za chvíli cítí skoro jako Viewegh. Letos jsem tady při předávání cen, kterými jedno nakladatelství tradičně oceňuje a chválí své tvůrce, zaslechl minimálně dva řečníky, jak o nějaké knize prohlásili, že když si ji přečtete, tak vás to změní, a že knihy jsou tu od toho, aby měnily svět. A tak jsem se ptal sám sebe, jestli to tak opravdu je, jestli kniha skutečně může změnit svět – nebo alespoň toho, kdo si ji přečte. Řekl bych, že ano, vždyť se mi přece nejednou stalo, že po dočtení poslední stránky literárního díla se ho už nejde zbavit, vrací se mi a vybavuje v různých životních situacích. Samozřej‑ mě ne každá kniha může mít podobnou moc, vychází i spousta balastu a nabubřelých nesmyslů, takže jde o to, natrefit na tu správnou. S knihami to bude jako se ženami – taky s nimi může být nuda a člověk litu‑ je ztraceného času, ale když pak narazíte na tu pra‑ vou a nejste ještě zcela otupělí, propadnete jejímu kouzlu a nemůžete se ho nabažit. A tak jsem se procházel tím chrámem slov, myšle‑ nek a metafor a rozesmál mě pán, který mě zastavil na kus řeči a začal slovy: „To je hrozný dneska s tím vydáváním knih, co?“ Nejspíš čekal, že si spolu po česku zahartusíme, jenže mně se nechtělo. Vím dobře, že ta úroda knih kolem nevznikla bez úsilí, trápení a obětí, neboť mnozí z těch, kteří spravují naši zemi, považují kul‑ turu jen za zábavu a nepřikládají jí žádnou velkou váhu. A tak si myslím, že to množství krásných a podnětných titulů, pořád pilně psaných, překláda‑ ných, vydávaných a čtených, je úžasný jev – a nejspíš i zázrak.
96 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218023
Foglarovky, gajdarovky…
Od Jaroslava Foglara jsem nikdy nic nečetl a Červe‑ náček nebo Rychlonožka ke mně řízením osudu ne‑ doběhli. Ve věku, kdy by mě bývalo bavilo foglarovky číst, jsme si totiž mezi sebou půjčovali gajdarovky a hned po nich přišly mayovky. O tom, že se má po‑ máhat starým lidem, jsem se proto dozvěděl od Ti‑ mura a jeho party, kteří chodili po městě a malovali na zdi domů rudé hvězdy. Dnes bychom si mohli čer‑ nobíle myslet, že to znamenalo, že si pro ně má přijít KGB, jenomže Timur tím označoval místa, kde bydlí staříci, kteří potřebují například naštípat dříví. Že se nemá lhát, v tom mě zase utvrdili Čuk a Gek, bratři, kteří jednou zlobili a prali se a při tom ztratili tele‑ gram, v němž stálo, že nemají jezdit na Sibiř za ta‑ tínkem, protože se zdržel někde v tajze. Oni to pak před maminkou zatloukli a z té lži se odvinul celý dobrodružný příběh… Arkadij Gajdar, který se stejně jako můj otec naro‑ dil před sto deseti lety, nebyl zřejmě žádný maloměš‑ ťácký kariérista, spíš bychom ho mohli zařadit do čeledi romantických idealistů, což je pro život často vybavení nedobré – člověk spáchá spoustu rozporu‑ plných věcí, často rychle hyne, občas se rozchází se svou minulostí a přehodnocuje ji, nezřídka se pak se stejným entusiasmem a idealismem zříká svých pů‑ vodních myšlenek a hlásí se vehementně k jiným. Je to prostě člověk rozkolísaný, který když má štěstí, alespoň nakonec nemá nikoho na svědomí… Arkadij Gajdar byl dítětem své doby. Ve čtrnácti už bojoval v bolševické Rudé armádě a určitě to nebyl žádný be‑ ránek: v průběhu občanské války se zúčastnil mnoha bojů a byl neustále povyšován. Když ho kvůli zranění v pouhých dvaceti letech z armády propustili, začal psát knihy pro děti. Nakonec padl za druhé světové války na Ukrajině jako kulometčík partyzánského oddílu. Svému synovi, který se narodil v roce 1926, 97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218023
dal jméno Timur a o čtrnáct let později po něm po‑ jmenoval i svého dětského hrdinu. Skutečný Timur se dožil posledního roku dvacáté‑ ho století a přivedl na svět dalšího „idealistu“ – Jego‑ ra Gajdara, muže, který se v devadesátých letech pokusil reformovat ruskou ekonomiku. Tehdy to od‑ sud z dálky vypadalo, že také zatoužil – už bez ru‑ dých hvězd – pomáhat starým lidem… Kdesi (nevím přesně kde) prý žije spisovatelova pravnučka jmé‑ nem Maria Gajdar. Co si myslí, jaká je a co se chystá udělat se svou genetickou výbavou, o tom žádné zprávy nemám… Před časem jsem Timura a jeho partu objevil mezi vyřazenými knihami z šumperské knihovny. Nabíze‑ li ho za korunu. Nekupte to… Bylo to vydání z roku 1966 s ilustracemi Kamila Lhotáka, ale ani ty ho před vyřazením nezachránily. Začetl jsem se do něj, a když vyslanec Timurovy party, štábní trubač Kolja Kolokolčikov předával padouchovi Kvakinovi „ulti‑ matum“, a ten nechápal, co to je, bavil jsem se skoro stejně jako nad hláškami Sama Hawkinse. Jenže po‑ řád z toho čouhala ta vojenská terminologie, ta vý‑ sadba budoucích rudoarmějců… Na druhou stranu je asi trochu jedno, kdo vás nau‑ čí, že máte pomáhat starým lidem. Hlavně jestli ta výchova aspoň trochu funguje.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218023