Ti takové stavby vídal málokdy. Vlastnili je jen ti nejbohatší vzdělanci, tedy vysocí hodnostáři říše. Z jeho rozkouskované paměti se vynořovala jen mlhavá vzpomínka na sestříhané živé ploty, které se v ničem nepodobaly tomu, co teď viděl. Naproti tomu si vzpomínal, že bludiště odvážného návštěvníka podrobovala zkoušce, zda se dostane doprostřed, nebo ven. Jestli byl tento labyrint pojat se stejnou péčí jako celé panství, bezpochyby se nevzdá bez tvrdého boje. Jak se tam orientovat? S žebříkem by mohl nahlédnout přes zábrany a vidět víc, ale nebylo to jisté. Rozbít stěny sekerou by jistě znamenalo odhalit jejich tajemství, ale za cenu velkého vyčerpání. Také se to mohlo zapálit, ale s rizikem, že zničí všechno, co je uvnitř. Ti se rozhodl spolehnout se na svůj intelekt, ten neochvějný zdroj vzdělance bez prostředků, a poručil se do přízně bohů. Matně si vzpomínal, že slyšel o labyrintech uspořádaných podle vnějškové logiky; jejich schématem byly znaky archaického písma nebo nějaký geometrický tvar. Tady to bylo málo pravděpodobné; panely byly anarchicky rozmístěné všemi směry. Jediným rozlišovacím znakem bylo, že některé z nich měly uprostřed medailon znázorňující nějaký krajinný prvek nebo zvíře. „Jednoho dne tu najdou moji mrtvolu mezi dvěma stěnami,“ řekl si soudce a trošku litoval, že byl tak domýšlivý. Bylo-li toto panství plné záhad, právě do jedné z nich narazil hlavou napřed. Motal se, bloudil, ztrácel
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217806
odvahu. Chození kolem dokola ho vyčerpávalo. Rukou se opřel o nejbližší zeď, aby si trochu vydechl. Ozvala se rána. Několik palců od jeho obličeje se zabodl bubínek s břity ling-ku-tao. Instinktivně se přikrčil a otočil se. Byl sám. Agresor zanechal jedinou stopu, zašustění látky, které velice rychle utichlo. Ti si také pospíšil, aby zmizel. Dal se do běhu v opačném směru, což mu vůbec neusnadnilo orientaci. Zůstal stát a natahoval uši. Tlumené ticho mezi propletenými stěnami bylo ze všeho nejhorší. Přímo před nosem měl obrázek hory v oblacích. Kresba ho fascinovala, aniž věděl proč. Jakou tím majitel sledoval myšlenku? O kousek dál byl na medailonu obrázek letícího jeřába. Hora v oblacích… Let jeřábů… Vybavily se mu nějaké verše. Říkal si, že musel ve svém bývalém životě poezii hodně milovat, když odolala jeho amnézii, kdežto zákoník Tchangů se propadl do nenávratna. „Ztratil jsem se na hoře oblak. Ptal jsem se na cestu jeřábů.“ Nevzpomínal si na jméno autora, ale návaznost veršů si vybavil snadno. Jak ty texty musel mít rád! Ještě dnes mu jejich připomínka působí rozkoš, ani neví proč. Najednou pochopil. Tu starou báseň tu měl zkrátka a dobře před očima. „Tak se podíváme, jak to bylo… Překročil jsem řeku modrých vod… Řeka! Kdepak je řeka?“ Na třetí pokus našel panel, kde byla namalovaná bystřina. „Na loutnu hráli u tichých vrb.“ Loutnu měl na dva kroky od sebe. To
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217806
byly dvě dobré zprávy: nezůstane navždy uvězněn v té krysí pasti a může být hrdý na svou literární sečtělost. Teď byl v odlišném pásmu. Barvy byly panel od panelu jemně odstíněné. Okolí stále víc tmavlo. „A teprve tehdy jsem spočinul v červeném pavilonu.“ Sotva si vzpomněl na ta slova, ocitl se ve volném prostoru se stěnami natřenými na černo, mezi nimiž se zvedal malý šarlatový pavilonek. Byla to malá pagoda se svažitou střechou, kterou vevnitř skoro úplně zabíral pevný kamenný stůl. Na stole ležela ta nejzvláštnější věc, kterou Ti kdy spatřil – alespoň měl ten dojem, ale kvůli své okleštěné paměti si nebyl jistý. Když si to prohlédl pozorněji, všiml si, že předmět je ještě zvláštnější, než se na první pohled zdálo. Před očima měl zmenšenou repliku panství a všeho, co k němu patřilo. Taková věc byla sama o sobě zvláštní na pohled, ale to, že se nacházela uvnitř toho, co představovala, bylo přímo úžasné. Zahrada obsahovala sama sebe. A co bylo ještě lepší, Ti se díval na zmenšenou verzi něčeho, co už samo bylo zmenšenou verzí království na zemi. Nevěřil vlastním očím. Zmenšení bylo s úpornou pečlivostí dovedeno do nejmenších detailů. Nacházely se tam nejen budovy ve svých pravých barvách, ale i zahrady. Maličké rostliny byly vysázeny mezi kamínky osekanými do téhož tvaru jako balvany. Všechno tu bylo jako ve skutečnosti. Chyběly jen lidské postavy napodobující hosty, aby bylo dílko stejně dokonalé, jako hrozivé. Na 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217806