„BUCH, BUCH, BUCH…“ Ano, Richard Waite patřil k těm několika málo jedincům, s kterými se nebavil nikdo. Popravdě jsme se ho báli. Zmlátit ho nemělo smysl, to by nikomu neudělalo dobře. Každý jen toužil být od něho co nejdál, aby ho nemusel vidět, aby se nemusel koukat na ty jeho odulé pysky, na tu velkou ochablou tlamu a výraz přejeté žáby. Richard Waite se nedal porazit: dalo se mu jen vyhnout. A tak jsme jen čekali a čekali, zatímco Gredisová dál rozebírala anglickou a americkou kulturu. My čekali, Richard Waite si ho mastil. Pěstí narážel do spodní části lavice, holky po sobě vrhaly pohledy a kluci přemýšleli: Proč ten čurák musí být zrovna v naší třídě? Vždyť všechno pokazí. Stačí jeden takový debil, a Gredisová si stáhne sukni dolů a bude po srandě. „BUCH, BUCH, BUCH…“ Najednou Richard ztichl. Nehýbal se. Byl hotový. Kradmo jsme si ho prohlíželi. Vypadal pořád stejně. Vystříkal se do klína, nebo měl sperma na ruce? Ozvalo se zvonění. Hodina angličtiny byla u konce.
CHARLES BUKOWSKI [jelito]
Takhle to probíhalo zhruba pokaždé. Richard Waite do toho bušil pod lavicí a my poslouchali výklad slečny Gredisové, která seděla na přední lavici s nohama přes sebe. My kluci jsme se s tím smířili. Po nějaké době nám to dokonce připadalo zábavné. Holky se s tím smířily taky, i když se jim to nelíbilo, hlavně Lilly Fischmanové, která takřka upadla v zapomnění. Richard Waite nebyl jediný, s kým jsem měl ve třídě problém, kromě něj mi vadil ještě Harry Walden. Harry Walden se totiž líbil holkám. Měl dlouhé zlaté kadeře a chodil zvláštně, tak nějak fajnově vyoblíkaný. Vypadal jako švihák z osmnáctého století, nosil oblečení prapodivných barev, všelijaké tmavě zelené, tmavě modré, prostě nevím, kde na ty hadry jeho rodiče chodili. Každou hodinu tiše seděl a pozorně naslouchal. Dělal, jako by všemu rozuměl. Holky vzdychaly, že je génius. Podle mě to byl naprostý trotl. Nechápal jsem ale, proč se mu nepodívají
100
Bukowski_Jelito_vnitrek.indd 100
12.5.2016, 9:17:44 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217660