se vyvíjejí, přetvářejí, ovšem málokdy stejným směrem, právě v tom je ve vztahu dvou lidí potíž; člověk zapomene, co na tom druhém měl rád, to, co ho předtím tak okouzlovalo, mu jde na nervy, má nové nápady, zjišťuje chutě, které předtím neznal, nevyvíjejí se už spolu za stejným cílem. Naše cesty se postupně od sebe odchylují a neúprosně vzdalují. Člověk si říká: co mi na něm mohlo připadat tak zajímavé? Jak dlouho může taková láska trvat?“ „Někteří lidé se mají rádi a žijí spolu celý život.“ „Jednoho dne jsem si uvědomila, že muži vynalezli manželství, aby dostali ženy do područí, a vymysleli si monogamní lásku, aby se zbavili konkurence. Taková koncepce je překonaná, je to dědictví staletého poručníkování, dneska tohle ženy nemají zapotřebí.“ Po rozvodu Helen zažila jen různé nezajímavé vztahy. Žádný dlouho nevydržel. Helen dávala přednost své práci. Měl jsem dojem, že mi tu odříkává cosi mnohokrát opakovaného, písničku blazeované dívky, která si užila svoje a teď se obrnila proti ranám osudu. Kvůli nucenému úsměvu, pohledu neklidného ptáčete a sklenici, kterou nikdy neodkládala, naléhavosti, s jakou tvrdila, že láska může být jedině pomíjivá a že není k ničemu bědovat nad její prchavostí, jako by o tom chtěla přesvědčit samu sebe, jsem po ní toužil ještě víc. *** Čekali jsme na nástupišti Eustonského nádraží na odjezd vlaku do Birminghamu. Helen trvala na tom, že mě doprovodí, tvrdila, že loučení na nádražním peroně jí připadá romantické. Nehodlal jsem jí protiřečit onoho posmutnělého nedělního večera, kdy jsme se měli rozejít, kdy jsme se měli vydat každý dál svým životem, tak odlišným, aniž jsme věděli, kdy se zase uvidíme. Nechtěl jsem vznést tuto otázku během zpáteční cesty z Brightonu a dovedu si představit, že jí to muselo vrtat hlavou. Návrat nám trval skoro čtyři hodiny, zdálo se, jako by tam strávili víkend všichni Londýňané. Helen řídila svůj terénní vůz v nekonečné šňůře aut šinoucích se 107
GENASI_NEZMAR_296.indd 107
17.5.2016 11:22:57
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217649