„Přátelé, blíží se šestá, zavírací hodina hřbitovní. Je čas vyrazit,“ zavelel Evžen a skupina se poslušně hotovila k odchodu. Stačilo přejít přes ulici a byli v parčíku. Na místě naštěstí ni kdo nebyl, lavičky byly prázdné a byla tu dostatečná tma, takže případný pozorovatel z oken sousedních domů nemohl rozeznat, co se vlastně odehrává. Zatímco se ostatní rozhlíželi po okolí, Šimon v úboru Mikuláše zašel do křoví a otevřel poklop. „Taky mě to mohlo napadnout,“ zabrblal skrz hustý plnovous. „Nemáme baterku.“ „Omyl, máme,“ ozval se Vojta a vytahoval z čertovského pytle svou nedávno nabytou chloubu, celý šťastný, že ji konečně uplatní. „Já mám taky jednu,“ přidala se Klára a vytahovala zpod andělského roucha starou těžkou svítilnu. O světlo bylo po staráno. Jeden po druhém zalezli Hrobaříci do otvoru a v tu chvíli jako by se po nich slehla zem. Okamžik nato už byli v hrobce u Záhrobských pár metrů za hřbitovní zdí. Jediná Alžběta tu byla poprvé v životě, ale i Kláře s Vojtou tlouklo srdce vzrušeně, protože si vybavovali, jak tudy byli před měsícem vedeni, aniž věděli, kde jsou a kam jdou. V hrobce Evžen rozsvítil starou petrolejku a všichni se po sadili na dvě lavice, které tu stály proti sobě u stolu. „Přátelé,“ promluvil Evžen, když se všichni usadili, a rozložil na stole mapku hřbitova. „Nemáme moc času, ale lepší něco než nic. Budeme se snažit obejít co nejvíc částí hřbitova, kde se vyskytuje číslo pět. Bylo by lepší příliš se nevzdalovat od základního tábora tady v ‚záhrobí‘, a protože je tma, navrhuju chodit jenom po hlavních cestách. Naplánoval jsem trasu tak, že nejdřív půjdeme dolů na třetí hřbitov, kolem oddělení pět, a pak přejdeme na hřbitov číslo dvě, oddělení pět, kde jsme se sešli na Dušičky. Potom zabočíme doprava na pátý hřbitov, kde 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217646