Napsal Jiří Brabec, 28. 10. 2015 Text Z krajiny progresivní nepohody ze strojopisného časopisu Spektrum (1978, č. 2, s. 41–47; reprint Spektrum 1979, č. 2, červenec, s. 49–55) zveřejňujeme v den narozenin literárního historika, kritika a editora Jiřího Brabce. Také tento méně známý autorův článek dobře reprezentuje přednosti jeho uvažování o literárním díle. Když je v něm tematizována funkce literární kritiky a současně je řeč o parcelaci literatury, či když se pojmenovávají konstanty, a tedy vnitřní souvislosti tvorby Emila Juliše, osvědčuje tím Brabec nevšední živost pohledu na literaturu, dynamický poměr delimitace a konstrukce souvislostí při současném vědomí jejich konstruovanosti. Tento Brabcův julišovský text patří v kontextu psaní o básníkově díle k nejdůležitějším, stojí tedy za připomenutí i v souvislosti s očekávaným vydáním Básní (1956– 1971) Emila Juliše v edici Česká knižnice, které se chystá pro tento rok. mk a jf
Z krajiny progresivní nepohody Kritika v Čechách odjakživa existovala snad jen proto, aby se nad její úrovní mohlo hořekovat a sám smysl její existence mohl být brán v potaz. Lekce posledních let byla dostatečná: neexistence tohoto způsobu reflexe poznamenává vývoj celé literatury i vědomí o ní. Reflexi, která – a nemusí to být explicitně vyjádřeno – udržuje stále proměnlivé širší povědomí o rozsahu a významovém zacílení soudobé národní tvorby, nelze beztrestně postrádat. Dnešní stav nemá v historii české literatury (abych nešel příliš do minulosti, napíši „za posledních 150 let“) obdoby. O existenci několika stovek uměleckých děl nevíme nic nebo jen z náhodného setkání, z něhož si pak skládáme torzovitý obraz. Námitka, že převážná část této tvorby je jistě okrajového charakteru, předpokládá nejen věšteckou suverenitu, ale blaženou neznalost oné krásné proměny, kdy „periferie“ se pojednou stává „centrem“ a zase opačně. Dnes ovšem také zesílila dávná radost právě z tohoto stavu, který umožňuje vytváření uzavřených společenství, obcí věrných ctitelů toho či onoho básníka nebo té či oné tendence, která se prostě nechce konformovat. Jiní opět pokládají za bernou minci členění literatury na díla, která byla vykázána, zakázána nebo prohlášena za neexistující. Stírá se tím nejen vzájemná protikladnost uvnitř těchto okruhů, ale také vzájemná spjatost některých prací přes hranice „dovoleno – zakázáno“. Všichni potřebujeme vystoupit z klausury a pojmenovat rozdílně a nesouhlasně tvorbu tohoto času. Množství těchto obecně známých problémů, jež jsou radostné snad jen pro literárního kritika, který věru nemusí mít strach z nezaměstnanosti, si vyžaduje obšírného zpracování a na tomto místě je vzpomínám jen proto, abych konstatoval, že se absurdita nynějšího stavu, včetně absence kritiky, projevuje velmi citlivě na samotné básníkově tvorbě. Tvořit ve vzduchoprázdnu v Čechách ani nelze, tradice tu stále působí a samo vědomí existence značně širokého okruhu čtenářstva, které si pamatuje „své“ básníky (nejen Seiferta, ale stejně i Reynka, nejen Holana, ale i Demla), znemožňuje rezignovat na mnohačíselného adresáta. Nicméně u mnohých autorů se musí zintenzivňovat pocit osamocení, vyvržení, izolace, pocit prázdného prostoru. Všichni, kdo nemají zájem na likvidaci národní literatury a ví o nezastupitelnosti každého talentu, prožili jistě v posledních letech strach, že se vyplní ta neúprosná, oficiálně vyslovená, cynická teze – „síla okolností je silnější, než síla osobnosti“. Jen ti, co „nemohli jinak“, se mohli stát tvůrci těch desítek, stovek rukopisů, vytvořených často za podmínek, které se jen těžko dají popsat. Mají-li básníci větších center přece jen určitou možnost vzájemného dorozumění (a to i se čtenáři), zůstávají autoři z okrajových míst zcela osamoceni. Mám na mysli Emila Juliše. Básníka, který to neměl nikdy lehké. Verše, které jsou vlastně prvotinou (Pod kroky dýmů) vyšly až r. 1969 v pořadí jako pátá sbírka. Před ní předcházely Progresivní nepohoda (1965, debutantovi bylo tehdy čtyřicet pět let), dále Pohledná poezie (1966), Krajina her (1967) a Vědomí možností (1969). Teprve roku 1975 se dostala do rukou čtenářů rukopisná sbírka Caput mortuum.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217323
Julišova poezie byla vždy vytvářena, velmi zhruba řečeno, ze tří vrstev, jejich vzájemný vztah se v průběhu vývoje proměňoval, přičemž nikdy trvale nemizela žádná z nich. Jednu vrstvu tvoří Julišovo upnutí k reáliím, v nichž žije, uchvácení simultaneitou dění, člověkem uzavřeným a situovaným do konkrétního časoprostoru, jenž však ukazuje za svou „uzavřenost“; dimenze času a prostoru se stále rozpínají a dynamizují každodennost, zachycenou jako fragmentární a konečnou. Druhou rovinu tvoří reflexe, dokumentující přímo úzkou spjatost básnické promluvy s osudem mluvčího; projevuje se akcentem na vztah sféry subjektu a objektu, přímým postojem, „komentářem“ aj. Třetí vrstva je charakteristická soustřeďováním se k jednomu motivu, obrazu, obratu, jejichž významové roviny jsou nově objevovány přemisťováním, novým situováním a konfrontováním jednotlivých částí. Rušení „souvislého“ a racionálního konstruování autonomního světa jazyka však vždy u Juliše odkazují, jak kdysi přesně vyznačil Karel Milota v Sešitech, svou sémantickou bohatostí, názorností a emocionální intenzitou „k tradiční poezii“. Tyto tři vrstvy jsou u Juliše vždy v pohybu, neboť jsou podřízeny tendenci syntetizační. Juliš prostě není (sám bych řekl „naštěstí“) disponován k tomu, aby se vzdal jejich vzájemného propojování, případně jejich paralelity. Už v Progresivní nepohodě a v Pohledné poezii prokázal, že se umí suverénně vyhnout i stínu eklekticismu, který by méně urputný talent jistě ohrozil. Jednota je určena hluboce prožitým, dlouhý čas tvořeným vědomím odpovědnosti za předkládaný projev, odpovědností, kterou mnozí u tohoto autora „systémové poezie“ ani nehledají. „Když ponechám stranou lhostejnost vím že bez obrany rozvírá se v lidském nitru propast a tak člověk zavrhuje svědectví a výpověď a hledá ornament umělecké hry a tím prý bojuje proti tyranii pocitu Avšak ten hrdý všelék proti přírodě namíchaný z jejích vlastních bylinek které často rostou podél cesty o níž není jisto zda vede od zoufalství pryč nebo právě k němu nepřivolá nářek a ten zas někdy neodplaví ani kámen vlastní pýchy nebo nelásky – ale co když je upřímný? A konečně – jde přece o vymezení okrsku světa a lidského nitra“ (Pohledná poezie). Juliš znovu v Caput mortuum předstupuje se svým svědectvím, záznamem, meditací, trpkou hrou, jen o nový stupeň zoufalejší a intenzivnější. Knihou (vlastně „rukopisným sešitem“) prolínají dva motivické okruhy: motiv „konce města“, destruovanosti, vyjevované fragmentárnosti lidského bytování, motiv smrti jako protipólu samoty v mnohosti a mnohosti v samotě; druhý okruh je polarizován chaotičností, jež prorůstá subjekt, úzkostí z nakažení („chceme to setřást, i otřásáme se“), hledání směřující k uchopení („můžeš vyvolenou věc, / tu, kterou považuješ za zástupnou celku světa, / uchopit, / vyrvat ji z té úděsné všeobsáhlosti, / a, / aniž jí pronikneš [...] obkružovat ji vším, co ti dáno“). Přes tyto obsáhlé trsy motivů je zacílení veršů jednoznačně dostředivé. Vše je tu „potravou času“, to, co se zdálo být celkem, odkrývá svou částečnost, torzovitost („jeden fragment za druhým štěkavými údery do vědomí jak nýty“), vše je ustrnuté do neustálenosti, vše v nepřítomnosti milosti, neboť vzkříšení se nebude konat. A z těchto krajin nemůže Juliš směřovat k „ideji“ přioděné metaforou, ale k výstavbě smysluplných celků, tj. obrazů subjektu, stále nervně vypjatého, k promluvě, v níž je vše neúprosně integrováno a vzájemně konfrontováno. Julišovo vědomí, že báseň je celek, který musí být vytvářen jako celek svébytný, zde přineslo bohaté výsledky. Ironická enumerativnost a simultánnost dějů, redukce nebo odstranění sloves, až zbývá jen nehybná kostra, významové konfrontace a zvraty, otvírající cestu bezbranné touze nebo krutosti reality, filmový spád a pojednou ustrnutí, tradiční reflexe, banální, otřelá pojmenování a obraznost, zpředmětňující nevyspekulovanou existenciální problematiku – s tím vším Juliš pracuje, aniž dbá na parter nebo galerii. Někdy je konstrukce příliš holá a chudá, jindy přímo oslovení ničí okolní verše, na dalším místě by sis rád odpustil pointu či meditaci, ale co to mění na hodnotě a významu této sbírky?
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217323
Píše Libuše Heczková, 4. 11. 2015 Ve dnech 6. a 7. listopadu se koná mezinárodní konference Jan Zábrana – básník, překladatel, čtenář. Pořádá ji Ústav translatologie Filozofické fakulty UK v Praze. Podle programu si dala za úkol mnohostranně připomenout Zábranovu básnickou osobnost. Básnictví a překladatelství v případě Jana Zábrany téměř splývalo, nicméně právě jen téměř. Nutné rozlišení překladatelské a básnické pozice formuloval Zábranův básnický a překladatelský předchůdce Otokar Fischer v přednášce z roku 1936: „Básník, který by byl jen a jen překladatelem, by byl jistým druhem učeně veršujícího pedanta, [...] a zase překladatel, který by byl jej a jen básníkem, by přestal být překladatelem, protože by byl zbaven závazku věrnosti a spolehlivosti, neměl by ctižádost podřídit se cizímu duchu, vládl by sám, oddal by se osobní libovůli, všechno by přebásnil a přeměnil...“ (Literární studie a stati II, FF UK 2015, s. 438). Konference, za jejíž přípravou stojí hlavně aktivita překladatelky a translatoložky Evy Kalivodové, by měla připomenout především Zábranovu překladatelskou práci a také jeho aktivity v nakladatelství Odeon. Přestože nejde o setkání nijak olbřímí, ale spíše komorní a pracovní, zúčastní se jí dva význační zahraniční bohemisté a znalci české poezie – prof. Annalisa Cosentino z La Sapienza v Římě a prof. Urs Heftrich z Univerzity v Heidelbergu, které je vždy škoda při jejich nečetných vystoupeních v Praze minout. Konferenční vystoupení a diskuse se budou také jistě hojně navracet k Zábranově poezii, k jeho osobnímu nasazení, etice a estetice překladu. Je v logice věci, že ji doprovázejí překladatelské dílny. Další informace zde. Dovolím si v této souvislosti malou osobní noticku: Byť nejsem specialistkou na překlad ani na Jana Zábranu, jsem už dlouhá léta vděčná za příležitost vracet se k opojení poezií, které mi Zábrana poskytl. Znovu a znovu číst básníky a básnířky jako Sylvia Plathová, Diane di Prima, Lawrence Ferlinghetti, Sergej Jesenin, a hlavně Boris Pasternak bylo někde v hloubi normalizace omamné. Přicházeli v překladech, o nichž platí to, co Zábrana napsal v roce 1975 o ruských překladech dnes poněkud zapomenutého Jiřího Víšky, zahynuvšího v koncentračním táboře Mauthausen: „Jednou přečteny, nejdou z hlavy...“ Sám Zábrana by namítl: „Kritéria mladých čtenářů poezie nebývají vždy spolehlivá...“ (Potkat básníka, Odeon 1989, s. 388). Tehdy jsem však nebyla jen mladá čtenářka, znala jsem je opravdu důvěrně a tak trochu profesionálně. Abych je mohla číst nahlas, musela jsem se seznamovat s jejich rytmem, rýmem, figurami, metaforikou, musela jsem pochopit jejich stavbu. Se svými kulhavými znalostmi angličtiny i ruštiny jsem si překlady srovnávala s originálem a zároveň si je vrývala do paměti. Nešly z hlavy, nešly... A stále tam jsou a mají stále schopnost evokovat bolest a stesk a radost, stále jsou virulentní, nakažlivé infekcí slov. V jedné ze dvou anglických básní sbírky Cesara Pavese Přijde smrt a bude mít tvé oči Zábrana překládá: půvab klouzavý, zářící ze tvých dnů, zpěněné krajkoví tvých pohybů – V tomto překladu rozhodně nezaznívají verše, které – jak kdysi psal Roman Jakobson – znějí jako řehtačka. Potýkání se s formou, rytmem, zvukem přineslo přirozené omamné verše, které ve mně kdesi zůstaly jako stavební kameny vidění světa. „Techné“ otevřela krásu a poznání, které je nenahraditelné. Konference o Janu Zábranovi, na kterou bych chtěla tímto svým drobným příspěvkem pozvat, nebude jen o Zábranovi, bude o poezii vůbec, a také o její nesnadnosti, která není jen v nesnadnosti překladatelské. A bude také o vůli podřídit se.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217323