Dřímota (Ukázka, strana 99)

ta jeho výbava! Naše krámy se vejdou do dvou tašek, ale tohle? Plnej stěhovací vůz.

Vrátila se k oknu. Pár lidí se vracelo z hráze. Vypadali schlíple, hrbili se a šoupali nohama. Čekání na šíf už vzdali, na co čekají teď? Na něco ošklivého. Skoro se bála zavřít oči, protože věděla, že zase uslyší ty myšlenky, co se pomalu otáčejí v kruhu a vybírají příští oběť. Ona nás chce dostat z ostrova, jenže lidi to nepochopí, jasně, lidem vždycky hrozně trvá, než jim něco dojde, a tak Ona musí pořád přemýšlet, jak jim to dát najevo.

Ama sevřela pěsti. Proč sakra nemůže prostě zařvat Vypadněte!!! Asi nemůže.

Pod lidmi dole se začal vlnit chodník. Někteří zůstali stát a mávali rukama, aby udrželi rovnováhu, jiní se rozběhli a ztratili se Amě pod stromy. Přitiskla si pěsti na tváře.

Chodník se otevřel jako pusa obrovského jedlíka a schlamstl je. Tři naráz a bez kousání. Potom se zatřásly i koruny stromů. Ama napjatě sledovala, jestli se na druhé straně někdo vynoří, ale nikoho nezahlédla. Musela se k tomu naklonit, židle pod ní zavrzala. Lekla se, že ji máma uslyší, jenomže ta se právě vesele smála něčemu, co řekl Gígo. Kolik to teď ostrov sežral lidí? Možná šest nebo sedm. Třeba by mohl mít dost, ne? Aspoň na nějakou chvíli. Povzdechla si. Dobře věděla, že to není otázka hladu.

Zalétla pohledem ke Gígově tašce, spořádaně uložené na koši na prádlo. Po špičkách se přesunula blíž a nakoukla do ní. Prádlo. Hrábla pod něj a nahmatala něco tvrdého.

Opatrně odhrnula nějaké tílko. Mobil! To přece ve smlouvě zakazovali! Bylo to čím dál jasnější. Gígo v tom jede. Fakticky. Nebyla si úplně jistá, o co vlastně jde, ale určitě to souviselo s tím podrazem se šífem. Schválně je tady odřízli, 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217298

Gígo je jejich agent a podává jim informace. O tom, jak si tady ti uvěznění chudáci vedou. Horst se Svenem vykládali o nějaké reality šou, nevěřila jim, ale tohle vypadalo, že je vážně někdo sleduje, i když třeba ne kamerami.

Hluboce se zamyslela. Jenže Gígo nic neví o Ní. Třeba o Ní nevědí ani jeho šéfové. Nadechla se a vydechla. Musím zavřít oči a poslouchat, i když je to tak hrozné a vůbec se mi do toho nechce. Musím vědět, co se chystá. Co právě teď chce Ona a co vůbec chtějí Gígovi lidi. A pak, až to zjistím...

Zarazila se. Automaticky jí naskočilo ‚Říct to Awanovi‘. Škubla sebou. Máma na ni volala. Naštěstí ji nenapadlo vstát a jít se podívat. Ama vystartovala do obýváku jako superposlušné dítko. „V televizi je pohádka, nechceš se kouknout?“ zeptal se sladce Gígo. „Vy tady máte televizi?“ užasla. „Nojo,“ usmál se sebevědomě. „Připlatil jsem si, ale nikomu to nevykládej.“ „Jasně.“ Pokrčila rameny a sedla si na pohovku – co nejdál od něj, ale ten si toho určitě nevšimne, nafoukanec.

Přemýšlela, co dál. Asi bude muset počkat, až ten hnusák odtáhne Eriku do ložnice. To znamená přetrpět tuhle přiblblou pohádku, mytí a stlaní a chovat se nenápadně, jinak mě zamknou. Potřebuju, aby na zamykání zapomněli. Potřebuju zdrhnout. Nutně!

Ubozí sirotci „Musíme zdrhnout,“ zašeptal Sven bratrovi, když se po večeři společně umývali v koupelně. Byla tak mrňavá, až se svorně divili, jak se sem Lanetka vejde. A šerif taky nebyl zrovna drobeček.

99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217298

„Proč? Dostali jsme najíst a jsou slušný,“ namítl Horst. „Hele, tady ty průsery budou pokračovat,“ pravil Sven přesvědčeně. „Nemysli, že to, co sežralo naši mámu a toho chlapa ve výtahu, teď zaleze a dá pokoj. Ty dva si to dalo jenom jako aperitiv, vole.“ „Nojo, ale kam chceš utíkat? Já teda potmě a ve vlnách tři kiláky neuplavu.“ „Jestli tady někdo má šanci, tak je to Awan. Je pěkně ostrej. A taky už seděl, ví, jak to na světě chodí, chápeš?“ „Jo, pálí mu to,“ připustil Horst. „Jenomže tady straší nějaká pitomá houba. Nikdo nemá ponětí, jak na ni.“ „Awan něco vymyslí,“ tvrdil Sven. „Nebo přijde na to, jak se odsud dostat.“ „Hm.“ Horst zvedl hlavu, v očích se mu modře zablesklo. „Takže... hrajeme ubohý sirotky? Zabrnkáme drahejm pěstounům na city?“ „Chtěl bych tu bouchačku,“ zatoužil Sven. „Vole. To si nemůžem dovolit, to by si na nás vyšlápli!“ „Proti houbě nám beztak nepomůže,“ zamumlal Sven.

Napadlo ho, že Awan by krádež pistole zaručeně neschvaloval. Určitě by řekl, že je to blbost. Nebo by si to pomyslel.

Měl by je za pitomečky. Nejspíš by jim vážně doporučil, ať zůstanou, kde jsou, protože tohle je loterie a někdo – možná někdo s rozšklebenou lebkou – tahá z losovacího bubnu jména budoucích obětí. A vůbec nesejde na tom, kde zrovna jsou. „Chlapci!“ Lanetka zaťukala na dveře. „Pospěšte si! Musíme jít brzy spát, ráno nás čekají povinnosti!“ Sven zakoulel očima a Horst se neslyšně zachechtal. Povinnosti! Svorně hupli do vany a Sven pustil sprchu. Voda byla studená a Horst zaječel. Ať se Lanetka pobaví.

100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217298