heterogenita představovala přirozený důsledek jeho všezahrnujícího a svým způsobem až bezbřehého charakteru. Jediným mantinelem vymezujícím fórum a současně jeho tmelem byla negace starého režimu. Ovšem i na radikalitu této negace v něm panovaly různé názory. S tím, jak dynamika vývoje vzdalovala politickou agendu od unikátního kontextu, v němž se fórum na konci roku 1989 zrodilo, stával se tento politický projekt stále obtížněji udržitelný. Tlak posthavlovského vedení OF snažící se zachovat maximum „ze sametového originálu“ logicky musel vyvolat reakce. Václav Klaus jich šikovně dokázal využít. Jak nicméně ukazují případy podobných hnutí z jiných zemí postkomunistické střední Evropy, jen těžko se dá předpokládat, že by OF i bez Klausova „vstupu do situace“ mělo jiný osud. Zřejmě by se pouze lišily okolnosti, načasování a personální konfigurace jeho rozpadu. Snad, i když nikoliv zásadně, se mohla také lišit podoba nástupnických subjektů. Nástupci Občanského fóra: kdo převezme dědictví? Klausovo křídlo zahájilo prakticky současně s koncem fóra budování nové strany. Už na „rozlučkovém“ sněmu v Lucerně rozdávali jeho zástupci předběžnou přihlášku do ODS. O tom, jak silně byla personifikovaná s osobou svého lídra, svědčila závěrečná věta této přihlášky: „Vítá Vás Václav Klaus“. K vznikající straně se přiklonily asi dvě třetiny už registrovaných členů OF a většina územních struktur fóra včetně manažerské sítě. ODS tím vlastně převzala dosavadní institucionální kostru OF, což se v budoucnu ukázalo jako mimořádně důležité plus. V prosinci 1991 tak měla strana už přes osmnáct tisíc registrovaných členů. Do ustavujícího kongresu, který se sešel o víkendu 20. a 21. dubna 1991 v Olomouci a zvolil Václava Klause předsedou, se ke straně přihlásilo téměř čtyřicet ze sto osmnácti poslanců OF ve federálním parlamentu a přes třicet z České národní rady. Později tento počet ještě mírně stoupl. ODS se tak velmi rychle stala funkční politickou organizací. Naproti tomu OH z územních struktur fóra převzalo jen málo. Navíc mu ještě řadu měsíců po rozpadu OF chybělo větší zázemí v regionech. Elita „liberálů“ zaměstnaná svým angažmá ve vysokých státních funkcích k jeho vytváření postrádala čas a hlavně chuť. Silnější základnu mělo OH pouze ve federální a české vládě a na parlamentní půdě. Ve Federálním parlamentu se k němu 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217111
Ustavující kongres ODS v Olomouci: zleva Petr Havlík, Miroslav Macek, Petr Čermák a Václav Klaus. K delegátům hovoří Josef Zieleniec (foto ČTK).
do konce roku 1991 přihlásilo čtyřicet poslanců OF. Komplikací pro OH se stala i doposud ne zcela zavržená myšlenka hnutí. Na jeho ustavujícím sněmu, který se sešel týden po kongresu ODS, sice neuspěli zástupci radikální černošické výzvy navrhující zcela volnou organizační formu,68 avšak pozůstatky dědictví OF se přece jen promítly do stanov. Vedle individuálního řádného členství umožnilo OH i členství kolektivní, a dokonce i volné, které nebylo vázáno na písemnou registraci a vlastně nevytvářelo žádný pevnější vztah. Prohlášení OH v polovině roku 1991 o tom, že má více než sedmdesát šest tisíc členů, tak prakticky o ničem nevypovídalo.69 Místní struktury OH zůstaly děravé a neakceschopné, což se fatálně projevilo v parlamentních volbách v roce 1992, po nichž neblahé důsledky tohoto stavu uznal i lídr „liberálů“ Jiří Diensbier.70 Snad ještě větším problémem než organizace se stala identita OH. Přihlášení se k liberálnímu středu v sobě skrývalo řadu otazníků, což si uvědomoval i Dienstbier. Ve svém projevu na ustavujícím sněmu opatrně hovořil o tom, že je potřeba jej „každodenní politikou vyhledávat a (...) nelze jej předem de99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217111
finovat“.71 V kombinaci s velkým počtem ambiciózních osobností s rozdílnou minulostí a politickými představami se však identita OH stala pro veřejnost zcela nečitelnou. Místopředseda OH Pavel Rychetský na ustavujícím sněmu zdůrazňoval význam sociální funkce státu,72 v rozhovorech odmítal termín kapitalismus „jako směšný“73 a viditelně inklinoval doleva. Naopak druhý místopředseda „liberálů“ Petr Pithart se otevřeně označoval za konzervativce, a dokonce hovořil o své ideové blízkosti k Meziparlamentnímu klubu demokratické pravice.74 Začátkem června 1991 Pithart vyděsil vedení OH oznámením, že ustavuje Klub českého realismu. Ten měl být podle jeho slov citlivý „ke konzervativním podnětům zprava“.75 Problematický paradox Občanského hnutí představovalo i to, že se v něm vedle mnoha bývalých reformních komunistů ocitli i lidé hájící důslednou dekomunizaci, jako například Tomáš Sokol. O malé důvěře v jednotu vlastní formace výmluvně svědčila Pithartova slova už před ustavujícím (!) sněmem OH, kdy otevřeně před novináři hovořil o nebezpečí jeho rozštěpení.76 Předpokládal, že k tomu dojde po volbách. Ve skutečnosti však proces eroze započal už před volbami, což významně přispělo k fiasku tohoto politického projektu. Rozdíl v čitelnosti obou nástupnických subjektů Občanského fóra potvrzovaly výzkumy veřejného mínění. Podle IVVM by na přelomu března a dubna 1991 ODS volilo 21 procent, OH jen 6 procent respondentů.77 Preferenční trend podpory obou subjektů se poté až do jara roku 1992 měnil jen minimálně. OH nepomohla ani Dienstbierova velká veřejná obliba, když se na žebříčcích popularity politiků v české části státu dlouhodobě umisťoval jako druhý za prezidentem Havlem, a ani to, že hnutí mělo i další populární tváře – Burešovou, Pitharta, Rychetského nebo Millera. U ODS jedinou veřejně opravdu známou osobností před volbami v roce 1992 zůstával Václav Klaus, což se nicméně při pohledu „na nepřehlednou různost“ OH ukazovalo spíše jako výhoda. Zábavným, ovšem v mnohém příznačným dokladem toho, jak se lidé mimo hlavní město orientovali v problematice tehdejších stran, je příběh uveřejněný v časopise Sociologické aktuality rok po rozpadu Občanského fóra. Popisoval na příkladu jihomoravské Břeclavi rozpoložení voličů zaznamenané dotazovateli IVVM: Již první rozhovory ukázaly, že jsou ještě stále ještě tací, kteří by hlasovali pro Občanské fórum. Když se jim vysvětlí, že toto hnutí již neexistuje a dávno se rozdělilo,
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217111