Postav hlídku (Ukázka, strana 99)

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216925

-11Byly časy, kdysi dávno, kdy jediný pokojný moment v jejím životě představoval ten okamžik od chvíle, co ráno otevřela oči, do doby, než nabyla plného vědomí – pouhých pár vteřin klidu, než se probrala do dalšího dne děsivé noční můry v bdělém stavu.

Došlo k tomu v šesté třídě, v roce pamětihodném tím, co se dozvěděla ve škole i mimo ni. Nad malou skupinkou městských dětí tehdy počtem dočasně převládl zástup starších žáků ze Starého Sarumu, které sem přemístili, protože kdosi podpálil tamní školu. Nejstaršímu chlapci ve třídě paní učitelky Bluntové bylo skoro devatenáct, a to měl mezi spolužáky ještě tři další vrstevníky. Bylo tu i několik šestnáctiletých děvčat, vnadných a veselých stvoření, která školu považovala za jakési prázdniny od okopávání bavlny a krmení hospodářských zvířat.

Paní učitelka Bluntová se jim všem bez potíží vyrovnala: byla stejně vysoká jako nejvyšší chlapec a dvakrát tak široká.

Jana Luisa našla v partě nováčků ze Starého Sarumu okamžité zalíbení a poté, co upoutala pozornost celé třídy, když při debatě o přírodním bohatství jižní Afriky záměrně zavedla řeč na Gastona B. Meanse, a o přestávce prokázala svou střeleckou přesnost se skobičákem, si vysloužila i jejich důvěru.

Starší kluci ji s drsnou jemností naučili hrát v kostky a žvýkat tabák, aby jí nevypadával z pusy; děvčata trávila většinu času chichotáním skrytá za dlaně a špitáním v uzavřeném hloučku, ale Jana Luisa je považovala za užitečné spojence pro sestavování volejbalového družstva. Zkrátka a dobře se zdálo, že ji čeká báječný rok.

Alespoň do chvíle, než jednoho dne zamířila domů na oběd. Toho odpoledne už se do školy nevrátila, strávila ho v posteli, kde brečela vzteky a pokoušela se vstřebat hrozivou informaci, kterou jí sdělila Kalpurnie.

Následujícího dne se do školy nesla s přehnanou důstojností zrozenou nikoliv z hrdosti, ale z nezvyklé překážky v podobě dosud nepoznané dámské výbavy. Byla přesvědčená, že o jejím údělu všichni vědí a zírají na ni, ale zároveň ji mátla skutečnost, že ani ona sama o tom až do včerejška nikdy neslyšela. Možná tedy nikdo nic netuší, pomyslela si. A jestli je to vážně pravda, pak pro ně má opravdu zásadní novinky.

99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216925

O přestávce jí George Hill navrhl, aby měla babu při hře na horkej pach, a ona zavrtěla hlavou. „Já už nic dělat nemůžu,“ hlesla a posadila se na schody, odkud sledovala, jak se kluci válí v prachu. „Vždyť mně teď nejde ani normálně chodit.“ Když už to nedokázala dál snést, přidala se ke skupince děvčat hřadujících pod dubem v rohu školního hřiště.

Ada Belle Stevensová se při pohledu na ni zasmála a udělala jí místo na dlouhé betonové lavici. „Proč nehraješ?“ zeptala se. „Nechci,“ zabručela Jana Luisa.

Ada Belle přimhouřila oči a zastříhala bělostným obočím. „Vsadím se, že vím, co ti je.“ „Co?“ „Přišla na tebe kletba.“ „Cožeto?“ „Kletba. Evina kletba. Kdyby Eva nesnědla to jabko, neměly bysme to. Je ti blbě?“ „Ne,“ zavrtěla Jana Luisa hlavou a v duchu Evu proklínala. „Jaks to poznala?“ „Chodíš, jak kdybys jela na kobyle,“ řekla dívka. „Časem si zvykneš.

Já už to mám roky.“ „Na to si nezvyknu nikdy.“ Bylo to pro ni těžké. Ve stavu omezeného pohybu brala Jana Luisa zavděk hazardními hrami o pár drobných, které se pořádaly za hromadou uhlí u zadního traktu školní budovy. Riziko spojené s nebezpečným podnikem ji lákalo mnohem víc než samotná hra; v počtech nevynikala dost na to, aby jí záleželo na výhře či prohře; nenacházela žádné ryzí potěšení ve snaze přelstít zákon velkých čísel; určitou radost ovšem čerpala z úspěšného klamání třídní učitelky. Jejími protihráči byli ti línější ze sarumských hochů, z nichž za vůbec největšího povaleče platil jistý Albert Coningham, chlapec pomalý v myšlení, kterému Jana Luisa poskytovala neocenitelnou pomoc při čtvrtletních písemkách.

Jednou, když zazvonilo na hodinu, si Albert oprášil uhelný prach z pumpek a zadržel ji: „Počkej chvilku, Jano Luiso.“ Poslechla, a když

100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216925