Brenner ale namítnul, že cizinecká policie není blbá, a když se to takhle přehání, tím spíš se bude mít na pozoru. „To máš samozřejmě pravdu,“ připustila Herta. „Jenže my nic nepřeháníme.“ Když konečně nastal den D, Brenner si skoro oddych. Že se svatba neodehraje na radnici, ale ve vídeňský svatební zahradě, to mu obě prozradily až v taxíku. Ovšem to, že dostat oddávajícího mimo radnici stálo o pětistovku víc, se ženich nedověděl vůbec. Páč to by se teda určitě ohradil, to si piš. „Vlastně mě překvapuje, že jedeme normálním taxíkem, a ne nějakou limuzínou.“ „To tak ještě,“ zasmála se Herta. „Když už, tak aspoň bílým kočárem.“ Ženich a svědkyně seděli na zadních sedadlech. Vpředu nevěsta v božskejch šatech a vedle ní mladej indickej taxikář, co měl na hlavě žloutkově žlutej turban a nevydal ze sebe ani hlásku. Kdyby byly nevěstiny šaty aspoň dlouhý, dejchalo by se mu o hodně snáz. Přesto se mu nějak podařilo koukat aspoň občas i na silnici. Brenner na tom nebyl o nic líp. Blonďatá věž spletená z vlasů mu vyrazila dech — babylonská věž je proti tomu naprostý nic! Naděžda byla tak nádherná, že by byl odsouhlasil všechno: bílý kočár i bílý koně, lunochod, papamobil i hasičský auto. Všude by byl ochotnej vystupovat jako fašankovej princ, jen aby nakonec mohl sedět nablízku tomu nádhernýmu stvoření. Labutí šíje pod vyčesanýma vlasama ho tak očarovala, že málem nadskočil, když se k nim nevěsta otočila a řekla: „Vám to tak sluší!“ I já musím uznat, že ti dva na zadním sedadle vypadali fakt skvěle. Prostě svatební jednička. Herta ostatně zářila už od chvíle, kdy vrazila tomu drzýmu klukovi ve škole • 98 •
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216848