pana souseda, což se v jeho dosti pokročilém věku dá očekávat, anebo skutečně ubývá přírodních zdrojů té životodárné tekutiny. Abych to exaktně objasnil, budu si muset paní sousedku, v době, kdy je její manžel na rybách, občas pozvat na kafe, ale vodu na jeho uvaření si musí přinést s sebou.
Terénní redaktor Motto: Snaž se, hochu, čestným býti a nic si nezačínej s lehkými holkami. Skončil jsem novinářskou fakultu a hned jsem se chytil, což se každému z jejích absolventů nepodaří. Zaměstnali mě v Českém rozhlase, na jedničce. Tam je to samý solidní zpravodajství, nepočítám-li tu otřesnou hudební produkci, která vyplňuje časový prostor mezi zprávami a redakčními příspěvky. Nastoupil jsem 1. 6. jako terénní redaktor. Jen na vysvětlenou, jedná se o rozhlasáka, který se pohybuje mezi lidmi a obstarává pokud možno zajímavé příspěvky přímo v terénu, tedy z míst, na kterých se děje něco zaznamenatelného. Takové zadání se mi docela líbilo a bylo pro mě výzvou k činu. V osm hodin ráno, ještě než jsem se stačil rozkoukat kolem sebe, si mě zavolal šéf redakce a povídá: víš, co je dneska za den? Pátek, prvního června, odvětil jsem suverénně. Tak to nemyslím, to ví každý blbec, čímž mě poněkud zpražil a v zápětí si odpověděl sám: je den dětí. Vezmi si služební auťák a vyraz do Světlé nad Sázavou. Tam zajdi do ženské věznice, oddělení pro matky s dětmi a udělej s některou z nich rozhovor. V použitelné podobě chci mít do večerního vysílání ten zvukový záznam na stole. Bude to zkouška tvých reportérských schopností. Až na tom budeš makat, tak si uvědom, že jsi ve zkušební lhůtě a snaž se předvést, co nejvíc můžeš, jinak se spolu brzo rozloučíme. Držím ti palce, zlom vaz! V deset jsem byl na místě. Zavedli mě za ředitelkou. Vysvětlil jsem jí své poslání. Usmála se tajuplně a povídá: mám tu jednu dívčinu, která je velice upřímná, takže vám odpoví na každou vaši otázku zcela po pravdě. Určená dozorkyně mě zavedla do cely, kde seděla mladá dívka a na klíně měla zcela malé nemluvně. Její snaha nic nezakrývat byla patrná na první pohled. Až jsem se podivil, že je to v takovém zařízení vůbec možné. Měla značně hluboký výstřih a neméně mimořádně krátkou sukni. Představil jsem se jí a ona učinila totéž, jmenovala se Markéta a své dítě nechala pojmenovat na Anežku. Obě dvě světice, pomyslel jsem si, ale ona sama si tu souvislost zřejmě neuvě99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216826