5
Klinické doporučené postupy v ošetřovatelství Klinické doporučené postupy byly definovány již v roce 1990 Institute of Medicine ve Washingtonu jako „systematicky vytvářená stanoviska pomáhající lékařům a pacientům ve specifických klinických případech rozhodovat o přiměřené zdravotní péči“ (Field et al., 1992). Později byla tato definice upřesněna: „prohlášení, která zahrnují doporučení pro optimalizaci péče o pacienty, jež vycházejí ze systematických přehledů založených na důkazech a posouzeních přínosu a rizika poškození využitím různých alternativ péče“ (in Qaseem et al., 2012). V kontextu české ošetřovatelské péče jsou však klinické doporučené postupy stále neznámým pojmem. Při tvorbě českých standardů péče nebo léčebných a doporučených postupů schází systém klinických doporučení založený na vědeckých důkazech představující celonárodní odborný konsenzus, umožňující implementaci, měření a vyhodnocování péče (Suchý a kol., 2010). Zahraniční klinické doporučené postupy jsou tvořeny multidisciplinárním týmem z více různých zapojených institucí, využívají různé metody a formy zaměřené na koncové uživatele, mají definovány jasné cíle a na rozdíl od českých standardů jsou zpracovávány na základě nejnovějších aktuálních poznatků a výsledků publikovaných výzkumů, tj. důsledně aplikují principy EBP (Suchý a kol., 2010; Wojnarová, Jarošová, 2011). Klinické doporučené postupy je možné tvořit zcela nové, jejich tvorba je však velmi složitá a velmi finančně nákladná (Steinbrook, 2007). Jednou z možností vývoje klinických doporučených postupů vybrané problematiky absentující v českém zdravotnictví je adaptace – odvození již existujícího doporučeného postupu a jeho přizpůsobení na dané sociokulturní a organizační prostředí (Líčeník, 2009, s. 33). Metodu transkontextuální adaptace lze považovat jako maximálně efektivní jednak z hlediska nedostatku zdrojů a jednak z hlediska času v situaci, kdy má Česká republika značné zpoždění za státy s více rozvinutým zdravotnictvím (Suchý, 2012, s. 7). Vzhledem k tomu, že využívání důkazů z výzkumů není v české ošetřovatelské praxi realizováno a systematický vývoj vědeckých důkazů v rámci ošetřovatelského výzkumu téměř neexistuje, je výhodné využít existující zdroje velkých zahraničních oborových skupin zabývajících se vývojem a adaptací klinických doporučených postupů. V České republice se tvorbou klinických doporučení/standardů zabývá od roku 2008 Národní referenční centrum (NRC) (Suchý a kol., 2010), které na svých webových stránkách zveřejňuje v současné době 14 zpracovaných klinických standardů a 17 standardů rozpracovaných a/nebo ve 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216814