DENÍK BĚŽKYNĚ
spacák. Jednu litrovou kolu, tři magnézie. Sportovní gely – tři. Zítra ještě uvařím kávu do termosky, upeču makovec i pro parťáky a namažu si pět housek (později jsem čtyřmi nakrmila slepice, dala jsem je inteligentně na dno batohu, kde se vylisovaly do nevzhledných tvarů a jen při pouhém pohledu na ně se mi v neděli zvedal žaludek). Všechno kromě karimatky jsem zabalila do větší cestovní tašky, krosnu jsem zavrhla, špatně se v ní hledá. Kufr, do kterého by se všechno vešlo, taky, je s ním těžká manipulace a myslím si, že zabírá spoustu místa. Svačinu a pití do příručního batohu. Karimatka se nevešla nikam, mám ji v ruce, případně ji připnu na batoh. Taky jsem si jako pravá dáma vzala malou kabelku přes rameno – na doklady a peníze. Dobrodružná cesta může začít. Pátek Být součástí týmu aneb 360 kilometrů po svých Spoluběžec Filip, kterého jsem nikdy neviděla, mě nabírá a jedeme. V Praze se setkáváme s ostatními, naskládáme se do dvou dodávek a vyjíždíme vstříc dobrodružství. V týmu jsem nejstarší, což není nic neobvyklého. Osm mužů, čtyři ženy. Na každého z nás čekají tři úseky zhruba po deseti kilometrech. Dobrovolně přiznávám, že nejsem kolektivní typ. Nerada běhám ve skupině. Tempo si určuju sama. Nechci, aby někdo koukal na můj styl-nestyl. Rady ohledně těchto věcí nedokážu zpracovat a fandění typu „Přidej, to dáš!“ mě nechává naprosto chladnou, protože jsem většinou na hranici svých možností. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216388