nejistých nožkách, vyslala k prababičce úsměv. Ellen měla Sonju ráda, to se nedalo přehlédnout. Jako by mezi těmi dvěma, mezi nejstarší a nejmladší členkou rodiny, existovalo jakési zvláštní pouto. Ellen Sonja Rosemarie, tak se holčička jmenovala, své druhé jméno dostala právě po staré dámě. – Pojď k prababičce, no ano, jen pojď, zavolala na ni Sonja a vztáhla k ní ruce. Ellen se pustila zásuvky a udělala dlouhý krok směrem k židli, na které Sonja seděla. Následoval další krok a pak ještě jeden. – No ne, podívej, vydechla Cecilie. – Tři kroky, takhle daleko se ještě nikdy neodvážila! Ne bez držení. Radši leze po čtyřech. – Šikovná holčička, usmála se Sonja a zachytila Ellen dřív, než holčička upadla. Pohladila pravnučku po vlasech a dala jí pusu na tvář. Ellen rozhodila rukama a Sonja ze sebe vydala zvuk vyjadřující souhlas. – Všichni musí napřed lézt a až pak se naučí chodit, zachichotala se. – A když člověk udělá chybný krok, možná se musí zase vrátit k lezení. Ale to nevadí. Musíme se pak zase zvednout. A pak znovu. Dokud nestojíme pevně na nohou a nedosáhneme svého cíle. Viď, ty moje statečné zlatíčko, prababiččino milované srdíčko. Sonjina slova zněla Cecilii v hlavě i o několik hodin později, poté co nechala Malvastigen za sebou a vydala se na cestu domů. Člověk se musí zase zvednout. A pak znovu. A totéž platí i pro Adriana. Upadl, ošklivě si ublížil, ale musí zase vstát, za každou cenu musí jít dál. Takový už je život. Cecilie však myslela i na další věc, kterou jí Sonja řekla. Adrianův život není její starost, jakkoli ji city tím směrem táhnou. Když s ním zůstane i nadále ve styku, ničemu tím nepomůže. Právě naopak, možná tak Adrianův proces truchlení jen prodlužuje, brání mu, aby se z toho dostal. I když to bylo těžké, uvědomovala si, že jí Sonja pomohla, aby dospěla ke správnému rozhodnutí. Musí se od Adriana držet dál. Rychle mu poslala esemesku. Odteď musí jejich styky skončit.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216386