nejistých nožkách, vyslala k prababičce úsměv. Ellen měla Sonju ráda, to se nedalo přehlédnout. Jako by mezi těmi dvěma, mezi nejstarší a nejmladší členkou rodiny, existovalo jakési zvláštní pouto. Ellen Sonja Rosemarie, tak se holčička jmenovala, své druhé jméno dostala právě po staré dámě. – Pojď k prababičce, no ano, jen pojď, zavolala na ni Sonja a vztáhla k ní ruce. Ellen se pustila zásuvky a udělala dlouhý krok směrem k židli, na které Sonja seděla. Následoval další krok a pak ještě jeden. – No ne, podívej, vydechla Cecilie. – Tři kroky, takhle daleko se ještě nikdy neodvážila! Ne bez držení. Radši leze po čtyřech. – Šikovná holčička, usmála se Sonja a zachytila Ellen dřív, než holčička upadla. Pohladila pravnučku po vlasech a dala jí pusu na tvář. Ellen rozhodila rukama a Sonja ze sebe vydala zvuk vyjadřující souhlas. – Všichni musí napřed lézt a až pak se naučí chodit, zachichotala se. – A když člověk udělá chybný krok, možná se musí zase vrátit k lezení. Ale to nevadí. Musíme se pak zase zvednout. A pak znovu. Dokud nestojíme pevně na nohou a nedosáhneme svého cíle. Viď, ty moje statečné zlatíčko, prababiččino milované srdíčko. Sonjina slova zněla Cecilii v hlavě i o několik hodin později, poté co nechala Malvastigen za sebou a vydala se na cestu domů. Člověk se musí zase zvednout. A pak znovu. A totéž platí i pro Adriana. Upadl, ošklivě si ublížil, ale musí zase vstát, za každou cenu musí jít dál. Takový už je život. Cecilie však myslela i na další věc, kterou jí Sonja řekla. Adrianův život není její starost, jakkoli ji city tím směrem táhnou. Když s ním zůstane i nadále ve styku, ničemu tím nepomůže. Právě naopak, možná tak Adrianův proces truchlení jen prodlužuje, brání mu, aby se z toho dostal. I když to bylo těžké, uvědomovala si, že jí Sonja pomohla, aby dospěla ke správnému rozhodnutí. Musí se od Adriana držet dál. Rychle mu poslala esemesku. Odteď musí jejich styky skončit.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216386
OD: adrian.monfort@gmail.com KOMU: ceclund@gmail.com Cecilie, dostal jsem vaši esemesku. Píšete, že se se mnou nesetkáte a že nechcete, abychom byli nadále ve styku. Nežádám toho moc, jen bych si přál, abyste mi mohla pomoct, jenom trošku. To je váš čas tak drahý, že mi nemůžete věnovat ani hodinu? Nebo jsem pro vás tak nedůležitý? Neznáme se, ale mám dojem, že máte odpo‑ vědi, které potřebuji. Existuje něco, co bych mohl udělat, abyste změnila názor? A. OD: adrian.monfort@gmail.com KOMU: ceclund@gmail.com Promiňte, že tak naléhám. Jenom je to pro mě těžké pochopit. Při‑ padám si osamělý, ačkoli mám kolem sebe různé lidi čtyřiadvacet hodin denně. Všichni jsou úžasně milí. Ale když pomyslím na po‑ hřeb, polije mě chlad, to, co se teď děje, mě děsí tak, že to ani nedokážu zformulovat do slov. Připadá mi, že jste jediný člověk, se kterým o tom můžu mluvit. Jste porodní asistentka a jste laskavá žena, to vím, i když mi teď neodpovídáte. Možná byste mi mohla poradit někoho jiného, na koho bych se mohl obrátit, pokud se se mnou nechcete setkat vy? Byl bych vám vděčný, kdybyste mi odpověděla. A. Tyhle e‑maily! Cecilie se téměř neodvažovala otevřít složku s doručenou poštou. Kdykoli uviděla, že jí Adrian píše, měla pocit, jako by měla nitro sevřené ve svěráku. Jako by ji stahovalo něco těžkého. Adrian není úplně při smyslech, šeptal jí jakýsi vnitřní hlas. Neodpovídej. Přesto to nakonec nevydržela.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216386
Per prohlásil, že připraví večeři u sebe doma, a Susanna se nabídla, že pohlídá Ellen. Cecilie si sice nebyla jistá, jestli se s ním má vůbec sejít, přesto nedokázala odolat a na schůzku se těšila. Za všechna ta léta, co byla vdaná, ji ani nenapadlo, že nedostatek tělesného kontaktu může člověk vnímat jako fyzickou ztrátu. Ale doopravdy hrozně toužila zase cítit na nahé pokožce mužské ruce. Poslední dobou častěji masturbovala, ale ať už dosáhla jakkoli silného orgasmu, vždycky si potom připadala neuspokojená. Vdaná žena, která má vedle sebe v posteli nějakého muže skoro pořád, nedostatek fyzické blízkosti nezažije. Ba právě naopak. Dokud byla vdaná, často přímo toužila po tom, aby ji John nechal na pokoji, aby mohla spát sama, aby unikla jeho otravným požadavkům. Teď, když už byla několik měsíců sama, toužilo její tělo po důvěrnostech. Překvapilo ji, když v sobě tuhle potřebu objevila. Možná to souvisí s věkem. V ženách, kterým se blíží čtyřicítka, nebo jsou dokonce ještě starší, se někdy probouzí nová chuť na sex. A tak se stalo, že bifteky se zapékanými bramborami, které Per Nilsson připravil k večeři, zůstaly v troubě. Sotva Cecilie vešla do jeho bytu, sevřel ji v náručí. Tentokrát cílevědoměji, s větší naléhavostí. Tytéž vášnivé polibky, ale odvážnější. Byla v nich čirá, syrová žádost. Cecilie zavřela oči a na chvíli zapomněla na všechno ostatní. Oddala se tomu, na co se tak těšila, vychutnávala si dotek jeho rukou, které ji objímaly v pase, pevně svíraly její tělo. Jeho rty na bradavkách, strniště, které ji škrábalo, když ji dráždil jazykem po celém těle. Otevřela se mu, nechala ho, aby si ji bral. Chutnal tak báječně, byl čerstvě osprchovaný a z jeho trička slabě cítila vůni jídla, a když pak šlo tričko dolů, chřípí jí naplňovala už jen Perova mužnost. Nebylo třeba, aby se omlouvala. I ženy přece mohou být nadržené. Ale měli bychom spolu přece mluvit, potřebuju se ho zeptat na tu bezejmennou ženu… Její intelekt se ji snažil přimět, aby ho vyslechla, pokoušel se ji přesvědčit, že není správné, že se vrhá do postele s mužem, se kterým se už nějaký čas neviděla a se kterým si nemá v úmyslu začít nějaký vážnější vztah. Ale chtíč ke všem námitkám zůstával hluchý. Povídat si člověk může potom. Vykašli se na to. A taky si člověk nemusí toho druhého hned brát.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216386