„Ale jistě,“ odpověděl Joachim. „Tenhle vítr my známe. Když ten přijde, máme klouzačku.“ „Nesmysl!“ řekl Hans Castorp. „Jestli se neklamu, tak je začátek srpna.“ Jenže Joachim měl pravdu, byl už zasvěcený znalec poměrů. Stačila chvilka a za stálých úderů hromu se rozpoutala mohutná chumelenice – tak hustá, že všechno vypadalo jakoby zahalené bílou párou a z obce a údolí nebylo vidět téměř nic. Sněžilo celé odpoledne. Spustili ústřední topení, a zatímco Joachim si vzal kožešinový nánožník a nedal se z lázeňského řádu vyrušovat, utekl Hans Castorp do pokoje, přisunul si židli k hřejícímu topení, díval se ven do té sloty a stále jen kroutil hlavou. Příštího rána už nesněžilo, ale třebaže venkovní teploměr ukazoval několik stupňů nad nulou, zůstal sníh ležet na stopu vysoko a před užaslým zrakem Hanse Castorpa se rozprostírala dokonale zimní krajina. Topení nechali opět vychladnout. V pokoji bylo šest stupňů nad nulou. „Takže léto vám tu už skončilo?“ zeptal se Hans Castorp bratrance s trpkou ironií… „To se říct nedá,“ opáčil Joachim věcně. „Dá‑li Pánbůh, budeme ještě mít pěkné letní dny. Velmi pravděpodobně budou i v září. Ono je tomu tak, že se tady nahoře roční doby nijak zvlášť od sebe neliší, chápej, takříkajíc se vzájemně promíchávají a neohlížejí se na kalendář. V zimě bývá slunce tak silné, až se potíme a na procházce si svlékáme kabáty, a v létě, však sám vidíš, jak to tu v létě občas chodí. No a sníh – ten všecko obrací naruby. Sníh ovšem padá v lednu, ale v květnu o nic míň, a v srpnu taky, to teď vidíš sám. Vcelku se dá říct, že není měsíce, kdy by nesněžilo, to je závěr, se kterým tu můžeš počítat. Zkrátka a dobře, zažiješ tu dny zimní, dny jarní, dny letní i podzimní, ale pravé roční doby, ty tady nahoře vlastně nemáme.“ „To je mi pěkný zmatek,“ řekl Hans Castorp. V přezůvkách a zimním plášti sešel s bratrancem do obce, aby si opatřil přikrývky pro leženou, neboť při nastalém počasí bylo jasné, že se svým plédem nevystačí. Chvíli se rozmýšlel, nemá‑li si koupit i kožešinový nánožník, pak ale od toho úmyslu ustoupil, ba se ho v jistém smyslu zalekl. „Ne, ne,“ řekl, „zůstaňme u přikrývek! Doma dole se jistě budou hodit, ostatně přikrývky jsou potřebí všude, o nic nejde a nemusíme se tím vzrušovat. Ale kožešinový nánožník, to už je něco hodně speciálního – chápej mě správně, kdybych si ho koupil, připadal bych si, jako
— 99 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216242
že tu vlastně chci zdomácnět a patřit k vám… Prostě, abych už s tím dal pokoj, kupovat extra ještě nánožník na těch pár neděl se nevyplatí.“ Joachim souhlasil, a tak v jednom pěkném, bohatě zásobeném obchodě v Anglické čtvrti zakoupili dvě stejné přikrývky z velbloudí srsti, jaké měl Joachim, obzvlášť dlouhé a široké, příjemně měkké a v přírodní barvě, a dali pokyn, aby byly ihned odvezeny do Mezinárodního sanatoria Berghof, pokoj 34. Hans Castorp si je chtěl ještě téhož dne odpoledne poprvé vyzkoušet. Byla právě doba po přesnídávce, denní řád k cestě dolů do obce neposkytoval jindy příležitost. Pršelo a sníh na ulicích se měnil v stříkající ledovou břečku. Na zpáteční cestě dohonili Settembriniho, který pod deštníkem, protovlasý, rovněž mířil k sanatoriu. Ital byl ve tváři žlutý a viditelně v elegickém rozpoložení. Jadrnými, pěkně pronášenými výroky si naříkal na zimu, na mokro, a jak tím trpce strádá. Kdyby aspoň topili! Jenže tihle bídáci mocipáni zavřou topení, jen co přestane sněžit, takové tupé opatření, výsměch všemu rozumu! A když Hans Castorp namítl, že uměřená teplota v pokojích zřejmě patří k zásadám léčení, patrně aby pacienti nezchoulostivěli, odpověděl Settembrini nadmíru výsměšně. Ano, právě, zásady léčby. Ty vznešené a nedotknutelné zásady léčby! Hans Castorp že se o nich vyjadřuje vskutku správným tónem, totiž nábožně a otrocky. Nápadné je pouze – i když v jistě velice potěšitelném smyslu nápadné –, že z těch zásad se bezpodmínečné úctě těší právě ty, které se přesně shodují s ekonomickými zájmy mocipánů, kdežto u těch, kde shoda je mnohem menší, se vykazuje ochota přimhouřit oko… A zatímco se bratranci smáli, začal Settembrini hovořit o svém otci, v souvislosti s teplem, po kterém tolik toužil. „Můj otec,“ pronesl protáhle a zasněně, „byl člověk velice delikátní, citlivý na těle i na duši! Jak ten měl v zimě rád svou vyhřátou maličkou studovnu, ze srdce ji miloval, pořád v ní muselo být dvacet stupňů Réaumura, zásluhu na tom měla rozpálená kamínka, a když za lezavě studených dní vál tramontana, řezavý vítr od severu, a vy jste v jeho domku vešli z předsíně k němu, teplo vám obalilo ramena jako měkký plášť a oči slzely blahem. Světnička byla přecpaná knihami a rukopisy, mezi nimi byly veliké vzácnosti, a on stál uprostřed těch duchovních pokladů v modrém flanelovém županu u úzkého pultu a zabýval se literaturou – postavou byl drobnější, malý, dobře o hlavu menší nežli já, jen si představte!, ale s hustými chomáči
— 100 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216242
šedivých vlasů na skráních a dlouhým a velice jemným nosem… Jaký on byl romanista, pánové! Jeden z nejpřednějších své doby, znalec našeho jazyka jako málokdo, latinský stylista, jakého byste už dnes marně hledali, prostě uomo letterato zcela podle Boccacciova srdce… Diskutovat s ním jezdili učenci zdaleka, jeden až z Haparandy, jiný z Krakova, přijížděli vysloveně jen za ním do Padovy, našeho města, aby mu prokázali úctu, a on je přijímal s vlídnou důstojností. Byl i výrazným básníkem a ve volných chvílích psal povídky, nejelegantnější toskánskou prózu, mistr idioma gentile,“ vykládal Settembrini s krajním požitkem, slabiky své mateřštiny nechával pomalu rozpouštět na jazyku a pokyvoval k tomu hlavou. „Zahrádku si zařídil podle Vergiliova příkladu,“ pokračoval, „a cokoli řekl, bylo zdravé a krásné. Ale musel mít teplo, to ve své světničce mít musel, jinak se třásl zimou a dokázal se i rozplakat zlostí, že ho nechávají mrznout. A teď si, inženýre, i vy, poručíku, představte, co já, syn tohoto otce, musím vytrpět tady na tom prokletém a barbarském místě, kde se tělo na vrcholu léta třese zimou a duši bez ustání trýzní ponižující zážitky! Ach, kruté je to, kruté! Jaké to máme kolem sebe zjevy! Ten šílený ďáblův pacholek, pan dvorní rada! Krokowski – “ Settembrini se zatvářil, jako by si měl překousnout jazyk, „Krokowski, ten nestydatý zpovědník, který mě nenávidí, protože moje lidská důstojnost mi zapovídá, abych se propůjčoval k jeho kněžourským neplechám… A ten můj stůl… Ten spolek, se kterým jsem nucen stolovat! Po pravici mi sedí sládek z Halle – jmenuje se Magnus – s knírem jako otep sena. ,S literaturou mi dejte pokoj,‘ říká mi. ,Co ona nabízí? Krásné charaktery! K čemu mi jsou ty krásné charaktery? Já jsem praktický člověk a v životě na krásné charaktery málem vůbec nenarazíte.‘ Tak takovouhle představu si on utvořil o literatuře. Krásné charaktery… Ó, Matko Boží! A jeho žena, ta sedí naproti němu, ztrácí bílkoviny a je čím dál tupější. Taková bída špinavá…“ Aniž by se na tom předem dohodli, hodnotili Joachim i Hans Castorp Settembriniho řeči stejně, připadaly jim přecitlivělé a nepříjemně buřičské, ovšemže i zábavné, ba tou svou drzou a břitkou umanutostí poučně nabádavé. Hans Castorp se upřímně smál „otepi sena“ i „krásným charakterům“, či spíš tomu šprýmovně zoufalému tónu, jímž Settembrini hovořil. „Bože můj, společnost v takovém ústavu bývá přece trochu pomíchaná. Soustolovníky si člověk nemůže vybírat, kampak by to vedlo.
— 101 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216242