XIII Sancho utíkal liduprázdnými ulicemi, aby byl od Červeného kohouta co nejdál; strašlivě páchl vínem, kterým byl úplně prosáklý. Když rozrušení a strach trochu opadly, vystřídal je ranní chlad. Mladík zamířil do nedaleké Kovadlí uličky, kde kováři s prvními paprsky úsvitu měli už rozpálené výhně. Nahlížel do dílen jednotlivých řemeslníků, ti však na něj hleděli nepřátelsky nebo mu hrozili svými těžkými kladivy. Sanchovi to příliš nevadilo, poněvadž žár z výhní mu během několika minut šatstvo vysušil. Sice už mu nebyla zima, hrubá látka však zaschlým vínem ztvrdla a nepříjemně ho štípala. „Tyhle hadry jsou všechno, co na světě mám,“ pomyslel si se smutným úšklebkem, když bezcílně bloumal po městě. Ulice, kde si v předchozích měsících vydělával na živobytí, teď vypadaly jinak a výhrůžně. Sancho si bolestivě uvědomoval, že nemá kde spát a nemá prostředky, jak se uživit. „Heleďse, dívej se, kam šlapeš!“ Sancho byl svými úvahami natolik zaujatý, že vrazil do malého odnášeče, který hledal někoho, komu by posloužil. Nebylo mu víc než osm nebo devět let a při srážce se Sanchem se svalil. Velký koš zůstal ležet mezi nimi a Sancho ho zvedl ze země. ‚Bylo by velice snadné s ním utéci a v uličkách se tomu usmrkánkovi ztratit. Stačilo by chvilku utíkat, a za několik hodin bych si mohl dát teplé jídlo.‘ Chlapec už mezitím vstal, popadl koš oběma rukama a snažil se ho Sanchovi vytrhnout; zoufale přitom svíral rty a vychrtlé
103
zlodej145x205_str608.indd 103
18.2.2016 12:27:50
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216154