Pražský bankéř
„A jak si teď představujete dopadení našeho podvodníka?“ zeptal se pan de Terrenoir. „Jak to myslíte?“ Podle de Terrenoirova nasládlého tónu jsem musel působit dost přitrouble. „Celtic má proti našim nárokům jen svědectví toho Weisse. Musíte ho vyvrátit, pane Van Loo. Ten člověk lže. Je to komplic. Předpokládám, že ho hodláte usvědčit? Nasadíte sledování? Prověříte jeho účty? Jeho styky?“ Podle Schmitze, zástupce veleváženého Celtiku, je Weiss čistý jako sníh. Jak by mohl bezvýznamný Bruselan objevit nějaké trhliny v životě Basilejce, když místní, protřelý a důvěryhodný vyšetřovatel na žádné nepřišel? Ještě jsem dodal, že Weiss na mě udělal stejně upřímný dojem jako na Schmitze. De Terrenoirovi moji jistotu smetli jediným máchnutím ruky. „Jakou mají tvrzení toho Schmitze hodnotu? Celtic má jediný zájem, a to, aby se tahle báchorka potvrdila!“ „Ale nikoli tak, aby se stali spolupachateli podvodu,“ poznamenal jsem trochu podrážděně. Dlouho netrvalo a střet zájmů mezi mými zákazníky byl na světě. Stačila doba na cestu z Bruselu do Basileje a zpátky. Jako k poslední záchraně jsem se uchýlil k třetímu klientovi. Hubert zamykal železnou roletu chránící výlohu. „Zrovna jsem s tebou chtěl mluvit,“ oznámil mi, když strkal do kapsy svazek klíčů. „Půjdeme se projít. Potřebuju kyslík.“ „Jseš si jistý, že čerstvý vzduch hned po tom, co vylezeš z laboratoře, neuškodí tvému zdraví?“ Hubert mě odvedl k Josaphatskému parku. Obešli jsme jezírko plné kachen a hus, za nimiž se honily děti s okoralým chlebem v ruce. „Chtěls po mně, abych mezi svými nemohoucími pacienty hledal Gutmeyerova dvojníka.“ 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216145